Do obrazů lze vyšít i sexuální instruktáž, ukazuje umělec Pěchouček

Jak se pozná progresivní umělec? Například když mu prestižní galerie nabídne své prostory a on odmítne uspořádat přehlídku svého "best of", která by mu přitom zvýšilo popularitu. Namísto toho vystavuje Michal Pěchouček (1973) ode dneška v Domě U Kamenného zvonu v Praze své nové práce.

Musí mu být přitom jasné, že minimálně polovina vystaveného je ještě neosahaná, nezařazená a příliš abstraktní, a tedy i obtížně uchopitelná. Druhá část výstavy však nabízí kompenzaci: šité, textilní obrazy s erotickými motivy. Výstava s názvem Hodiny v umění potrvá do 5. června.

Už žádné malování

Laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2003 Michal Pěchouček se definitivně vyřazuje ze škatulky malíř, za kterého bývá považován, i když už řadu let pracuje i s jinými médii, především fotografií a filmem. Aktuální výstava také z fotografií vychází.

Dva soubory oddělují patra, víc pěchoučkovské je druhé, renesanční podlaží. Obrazy, na které autor našívá obnošené kusy prádla, především pyžama a ručníky, patří do umělcova portfolia už několik let. Pěchouček, mistr vyprávění tajemných příběhů načichlých intimitou zašlých panelákových bytů, poprvé překračuje hranici decentně zachycené erotiky.

Soubor nazvaný Večerka je instruktáží sexuálních poloh. "K tématu mě přivedla psychoterapeutka, která mi dala za úkol vytvořit něco na téma sex," říká Pěchouček, jehož obrazy přesto působí cudně. Do sebe zaklesnuté postavy "vykreslil" umělec nití, takže jsou sotva postřehnutelné. Výraznější než souložící páry jsou našité textilie, přehoz na posteli, odhozený kabátek pyžama, ponožky, které si milenec nesundal.

Ani v souboru Večerka se Pěchouček nevzdal oblíbeného vyprávění. Obrazy na sebe velmi volně navazují jako komiks. Na prvních plátnech jsou postavy oblečené, k sobě netečné. Následuje několik sexuálních scén, ze kterých se sotva viditelné páry ztratí docela. Zbude jen pohovka nebo židle s pohozeným kusem oblečení nebo deka. "Docela se mi ulevilo, když postavy z obrazů zmizely," říká umělec, který prý s vyšívanými obrazy tímto cyklem končí.

Druhý soubor výstavy je radikálně odlišný. Je abstraktní, chladný, totálně odlidštěný. Umělec představuje své "filmogramy". Filmogram znamená jedno filmové políčko, Pěchouček ale sestavuje celé filmové proužky, které slepuje z fotografií. Je na nich těžko identifikovatelný předmět, o který ale nejde. Důležité je rytmizování velmi podobných snímků do sérií, připomínající vzorníky.

Loutková vernisáž

Soubor filmogramů završuje dokument velmi náročného projektu: umělec věnoval všechny soboty jednoho roku focení předmětu a stínu na zdi. Ze stejného místa pořídil každou hodinu jeden snímek. Výsledné filmogramy tak zaznamenávají roční světelnou proměnu.

Pěchouček přizval ke své výstavě dva hosty. Viktor Takáč s ním natočil tři doprovodná videa na téma filmogramů, Pavel Švec vytvořil film Dům umění, ve kterém zachytil dokumentaristicky věrnou, avšak loutkovou vernisáž Pěchoučkovy výstavy.