Tady je Gottovo, hlásí Švandovo divadlo. Povedená mozaika vykresluje Česko mezi Gottem a Palachem

Bestseler polského novináře Mariusze Sczcygieła Gottland se už podruhé a opět v originálním pojetí objevuje na divadelní scéně. V sobotu měla ve Švandově divadle v Praze premiéru inscenace Petra Štindla s podtitulem "masky tragické bezradnosti". Jen s několikatýdenním odstupem následovala za ostravským zpracováním Gottlandu režiséra Jana Mikuláška.

Sczcygieł se v knize reportáží zabývá osudy konkrétních lidí, například Marty Kubišové, Lídy Baarové, Antonína Baťy, Jana Procházky, Otokara Švece... Jejich příběhy už samy o sobě, ale především v souvislostech naší moderní historie svědčí o podivných osobních selháních i tiché statečnosti a tragice. O české povaze projevující se - viděno zvenčí a očima cizince - někdy až bizarně či paradoxně.

Neuralgická místa naší povahy

Síla a přitažlivost Sczcygiełových reportáží nestojí na senzačních odhaleních. Většina příběhů je v českém kontextu všeobecně známá. Divadelníky na knížce, původně určené Polákům jako informace o Češích, nejspíš přitahuje právě to, že nás autor vidí z odstupu a ukazuje na neuralgická místa. Svým způsobem nás objevuje i nám samým.

Z inspirace knihou tak vznikly dvě inscenace s poněkud sebemrskačským podtextem, jaký známe například z německého divadla. Obě se pokusily otřást naším společenským vědomím, ani jedna však není "německy" důsledná.

Mikulášek v Ostravě ukazuje Čechy jako "šedivý" dav v odpudivě hnědých oblecích synchronizovaný heslem "Kdo neskáče, není Čech", z něhož se vydělují individuální osudy.

Štindl použil v první polovině pražské inscenace k vytvoření obrazu navzájem propojeného českého společenství facebookovou komunikaci a černobílou "byznysovou" uniformu. Designové "betonové" zdi ohraničují dozadu se zužující prostor, jakýsi firemní open space, kde spolu všichni komunikují přes notebooky v jazyce facebooku.

Účinek ne úplně zavrženíhodné stylizace kazí to, že apelativní koláž z heslovitých výstupů postav, tlumočících "své" příběhy, není vždycky věcně srozumitelná. Je tak virtuálně odosobněná a zkratkovitá, že kromě občasných vtipných komentářů na počítačové obrazovce promítající se nad jevištěm, nevzbuzuje žádné emoce.

Nekonfliktní česká pohoda

Druhá polovina představení přivádí všelijak pochroumané postavy "závislé na sociálních sítích" do pomyslné nemocniční čekárny, kde jsou už více samy sebou. Jejich příběhy najednou mají lidštější rozměr.

Obraz čekárny s nemocnými zástupci českého národa prolíná se stanicí metra Muzeum, kde Jan Palach i jeho takřka neznámý následovník Zdeněk Adamec vzpláli jako varovné pochodně, a Gottlandem, turistickým muzeem Karla Gotta v Jevanech. Betonové zdi se nakonec ukazují být jen filmovou kulisou - iluzí, že za zdmi neexistuje "jiný" svět.

Racionálně jsou inscenační obrazy Gottlandu vlastně bezchybné. Člověku dojde, jak to režisér všechno myslel, ale zároveň nefungují emocionálně. Paradoxně ožívají ve chvíli, kdy do koláže (většinou kontrastně či ironicky) vstupují songy hrdinů z oblasti pop music, které spolehlivě vracejí do hry naše podvědomí, emocionální paměť, nostalgii. Blaženou, nekonfliktní, českou pohodu, na jejímž pozadí teprve jednotlivé osudy získávají kontury i kontrast, který se nás dotýká. Nedá se nic dělat - tady je Gottovo.