Pražské jaro skončilo. Nezapomeňte na Berlínské filharmoniky, na Malkoviche ano

Mahlerova hudba uzavřela v sobotu třítýdenní program festivalu Pražské jaro logicky a důstojně. A Berlínští filharmonikové byli na této přehlídce interpretačního umění skutečně tím nejlepším na konec.

Britský dirigent Simon Rattle se svým berlínským orchestrem hostoval v Praze poprvé. Šestou symfonii Gustava Mahlera, devadesátiminutový kolos, zahráli dokonale, se vším patosem, rozporuplností, naléhavostí i romantikou. Půlminutové ticho, dirigentem pro doznění dojmu po posledním akordu doslova vynucené, zážitek korunovalo.

Symfonii se říká Tragická, v Obecním domě vyzněla s jednoznačným účinkem, který obsáhl její heroičnost stejně jako idyličtější pasáže. Šéfdirigent byl skutečným hudebním režisérem, pod jeho rukama se prolínala zvuková pásma, témata, útržky a motivy, dynamické a tempové proměny i náhlé zvraty jako živé, neustále při vědomí celkové koncepce.

Tak přesně, angažovaně, krásně a oduševněle hrající orchestr je na tuzemském pódiu zjevením i potěšením. Svou pověst patrně nejlepšího na světě naplnil, i když neměl k dispozici posluchačsky snadný klasický repertoár, ale komplikovanou partituru směřující k moderní době. Hudba se dá hrát bezmyšlenkovitě, prázdně, třeba i hloupě, zde bylo publikum svědkem pravého opaku.

Berlínští byli jednou z očekávaných dominant festivalu, podobně jako filharmonie z New Yorku. Ta však přijela v závěru evropského turné očividně unavená a slyšitelně jí chyběla jedinečná dirigentská osobnost. Bartókův houslový koncert s Lisou Batiashvili byl ten večer velkým zážitkem, ale Beethovenovu Eroicu pak nový šéf Alan Gilbert podal nepříliš zajímavě.

Skvěle se naopak v Praze předtím uvedl Sanfranciský symfonický orchestr s Michaelem Tilsonem Thomasem – jak s Beethovenovou Osudovou, tak s Mahlerovou Druhou symfonií. Podobně jako Berlínští, mají kalifornští symfonici v čele charismatického umělce, který vygeneruje z not událost, a poskytují publiku nejen dokonalý zvuk, ale také čitelné umělecké poselství.



Mahlerova Osmá symfonie, hraná předtím společně Němci a Čechy přesně v den stého výročí jeho úmrtí, doplatila na experiment s využitím multifunkční pražské O2 arény. Klasický dojem, k němuž patří i těžko popsatelný kontakt mezi hledištěm a pódiem, toto prostředí nemůže zprostředkovat – a všechny ostatní důvody tamního dozvučovaného uvedení, jakkoli pro svou monstróznost obdivuhodného, jsou druhotné.



Podobně festival sáhl z důvodů jiných než hudebních po melodramatickém projektu, v němž ztvárňuje masového vraha John Malkovich. Herec splnil úlohu známé tváře na plakátech a v médiích, ale se skutečným Pražským jarem to mnoho společného nemělo.



Asi bychom, kdyby bylo k dispozici tolik peněz jako u proslulých zahraničních festivalů, viděli a slyšeli raději mnohem víc nejlepších hudebníků současnosti. Celkový dojem v tomto směru letos navíc negativně ovlivnilo odřeknutí dvou pěvců – Američanky Dawn Upshaw a německého barytonisty Thomase Quasthoffa. Bez nich byla druhá polovina festivalu chudší, třebaže se v ní česká hudba prezentovala svými dobrými sólisty i ansámbly.

Jedinečnosti 66. ročníku Pražského jara nejvíc pomohlo bezprecedentní a zdařilé angažování orchestru konzervatoře pro úvodní koncert se Smetanovou Mou vlastí. Jiří Bělohlávek s ním dokázal nemožné. Za tři roky má 12. května Bělohlávek řídit tento úvodní festivalový večer opět – tentokrát s Českou filharmonii.