Zatímco normální Čech skáče, Pavel Kosatík řeší, proč Dášeňka nebyla komunistkou

Jsem hrdý na to, že jsem dostal tuhle možnost, řekl u příležitosti premiéry filmu Lidice režisér Petr Nikolaev. Od fotbalisty, od něhož se neočekává bůhvíjaká inteligence ani slovní zásoba, by se to snad ještě sneslo, ale od filmaře takové vyjádření přece jen překvapí...

A protože v titulu knihy Česká inteligence Pavla Kosatíka je důležitější to druhé slovo než to první, tak se tam žádní doboví kvaziumělci nevyskytují. Ani politici, kteří si naspořili předevčírem z poslaneckých náhrad a dnes už mentorují kolegy, kteří udělali totéž včera. Ani sportovci, kteří mají potíže s kolenem. Natož krásky, které jsou tak dokonalé, že si musely nechat udělat umělé poprsí.

Jde totiž o portréty těch, kteří "střežili hodnoty, mysleli kriticky a nebránili se přijetí odpovědnosti za stav společnosti". Z pohledu "normálního Čecha" - který samozřejmě skáče - tedy osůbky, které pořád s něčím otravovaly a rušily klid. A nedejbože, některé z nich jsou ještě naživu, zdá se ale, že už snad konečně vymírají. To bude potom teprve skutečná pohoda...

Nepostradatelní inteligentní demokraté

Pavel Kosatík (1962) tak nyní Českou inteligencí navazuje na loňské České snění, a především na České demokraty. Zatímco v padesátce portrétů "nejvýznamnějších osobností veřejného života" šlo o ty, kteří měli moc, v České inteligenci se jedná o jedenašedesát portrétů lidí, kteří měli nebo ještě mají vliv. V Českých demokratech a České inteligenci najdeme dokonce průnik - portréty T. G. Masaryka, Emanuela Rádla, Karla Čapka, Ferdinanda Peroutky, Zdeňka Nejedlého, Jana Patočky, Ludvíka Vaculíka a Václava Havla.

Z toho lze odvozovat, že tuto osmičku považuje Pavel Kosatík za hlavní osu českého prostředí. Jak se to rýmuje s obecným povědomím? U některých jmenovaných nebude většina občanů české národnosti určitě ani vědět, o koho jde. U dalších sice budou možná vědět, co je jejich hlavním oborem, ale charakterizovat je a vysvětlit jejich přínos, by asi také nedokázali... V odpověď by zaznívaly fráze typu "babička vyprávěla, jak tudy tatíček Masaryk kdysi projížděl na koni", "proč Dášeňka nebyla komunistkou", "když on psal 2000 slov, já sháněl 2000 bonů", případně "na to, jak měl krátký kalhoty, byl na Hradě docela dlouho".

Historicky zdecimovaný národ

O co se tedy Pavel Kosatík svým "českým cyklem" snaží? Respektive, možná spíše: Jak tyto knihy na čtenáře působí? Snad tak, že jsou mu předkládány významné osobnosti české historie a že je mu v jejich portrétech srozumitelně podáno, čím si tito lidé získali místo na elitním tablu. Přičemž je odvaha autora někdy skutečně obdivuhodná - kdo z těch, kteří se během studií zabývali rozsáhlým a náročným dílem strukturalisty Jana Mukařovského, by si troufl a dokázal zachytit tuto rozporuplnou postavu a jeho literárněvědný zájem na pěti knižních stranách?

Portrét Jana Mukařovského také patří v tomto směru k nejdiskutabilnějším, nicméně jinak je texty Pavla Kosatíka opravdu radost číst - je to dobrodružství, a navíc na konci čeká na čtenáře zisk, to jest náhled na tu kterou personu.

Autor České inteligence tudíž dává atraktivní odpověď na otázku, kterou... kterou jsme si jaksi zapomněli položit. Na jedné straně je totiž uzavřená a uvnitř navíc ještě nudně řevnivá skupinka akademických historiků, na druhé straně dehistorizovaný národ. Ostatně proč by po čtyřiceti letech komunismu a dvaceti letech vlády kapitalistického borce v socialistických ponožkách a sandálech neměli být Češi zdecimovaní i v historickém povědomí? Pavel Kosatík se postavil k historikům zády a k dehistorizovanému národu čelem.

Tvrdě by se tak mohlo možná i říci, že Pavel Kosatík těží z toho, že co se týče historického povědomí, většina lidí šišlá a on ji učí o historii znovu mluvit. Vstřícněji nahlédnuto, autor České inteligence vrací české historii přitažlivost a také naléhavost vzhledem k tuzemské současnosti.

Ukazuje, kde jsou kořeny toho, kam jsme dnes došli, ale také to, že tu byli lidé, kteří už tehdy, dávno věděli, že tudy ne... Jenže chceme si číst o lidech, kteří nás přesahují? A přesahují nás vůbec? Však my o každým moc dobře víme, co je zač... My se k nim rozhodně modlit nebudeme...

Zajímavým detailem zde budiž, že českému prostoru lichotí, že se jím v poslední době zabývalo hned několik polských autorů, kromě Mariusze Szczygieła také Mariusz Surosz v knize Pepíci. A už nevadí, že jsou často nepřesní ve faktech, případně že Mariusz Surosz prohlásí, že pro německé vydání se jeho kniha bude jmenovat Švejci, což mu připadá jako dobrý titul - čímž se naprosto diskvalifikuje. Protože psát o Češích a nemít jasno o tom, kdo/co je Švejk, je obtížné.

Kam se hrabete na Cimrmana

Rovněž v České inteligenci najdeme drobné nepřesnosti, například Žert Milana Kundery nevyšel v roce 1965, nýbrž až v roce 1967, i když opravdu dva roky čekal na publikování. Na konci portrétu Jiřího Koláře je pro změnu řečeno, že jeho dílo "doposud žádné známky stárnutí nezaznamenalo - na rozdíl od mnoha, zdaleka ne jenom režimních básníků jeho doby (Vladimír Holan)".

Omezený prostor - portréty původně vycházely v Respektu - si patrně někdy vynutil zkratkovité vyjadřování, které může vyznívat podivně. V textu o Bedřichu Fučíkovi se zase podotýká, že pocházel z kraje vytyčeného třemi kótami: "Demlovým Tasovem, Florianovou Starou Říší a Reynkovým Petrkovem". Jakuba Demla i Josefa Floriana v České inteligenci najdeme, Bohuslav Reynek však kupodivu chybí.

V portrétu Jakuba Demla se píše: "Co je skutečnost a co fikce dnes už ve Šlépějích často nelze rozlišit - a tím vším se Deml stává bezděčným protagonistou éry konce tradičního epického vyprávění, ,konce románu'." Proto nepřekvapí, že se v České inteligenci nachází portrét Václava Černého - jehož Paměti jsou navíc hojně citovány - a také Jan Zábrana, autor posmrtně vydaného deníku Celý život.

A proto také "logicky" chybí Jaroslav Hašek a Bohumil Hrabal, stejně tak i opečovávatelé odkazu Járy Cimrmana. A přitom, kdo vytvořil největší český román a kdo měl ve druhé polovině 20. století v české kultuře hlubší dopad než nymburský "champion krytých dvorců" a zneuznaný génius, jehož jméno vynáší do nebes populární divadlo? V poslední době ostatně vyšly knihy dvěma osobnostem - té druhé bohužel už posmrtně -, které by v České inteligenci také být mohly, pokud ne měly: Jiřímu Grušovi a Janu Vladislavovi...

A ještě jedna výtka České inteligenci - jakýsi "lidský faktor" v textech často zaměnil "od" za "do". Může snad být půvabnější vyjádření středoevropské diskontinuity - toho, že v srdci Evropy člověk, jehož plány sahají dále než k zítřejšímu ránu, působí donkichotsky?

Gottwaldovi muži

Člověk má dělat to, nač má sílu

Pavel Kosatík (1962) je autorem knih Osm žen z Hradu (1993) - rozšířeno: Manželky prezidentů - deset žen z Hradu (2009), Bankéř první republiky - život dr. Jaroslava Preisse (1996), "Člověk má dělat to, nač má sílu" - život Olgy Havlové (1997), Jan Masaryk - pravdivý příběh (1998, s Michalem Kolářem), Ferdinand Peroutka - pozdější život (1938-1978) (2000), Fenomén Kohout (2001), Menší kniha o německých spisovatelích z Čech a Moravy (2001), Já jsem oves - rozhovor s Madlou Vaculíkovou (2002), Ferdinand Peroutka - život v novinách (1895-1938) (2003), Gottwaldovi muži (2004, s Karlem Kaplanem), Sulek maluje (2005), "Ústně více" - šestatřicátníci (2006), Sám proti zlu - život Přemysla Pittra (2009), České snění (2010) a Čeští demokraté (2010).

Pavel Kosatík Českou inteligencí navazuje na loňské České snění, a především na České demokraty. Foto: Archiv HN