Proč socialismus odpuzuje slušné lidi, ptá se George Orwell v próze Cesta k Wigan Pier

Kdo se na severu Anglie pídí po místě zvaném Wigan Pier, bude čekat na Godota. Výletní zákoutí z dob edwardovské idylky tu vzalo záhy zasvé extenzivním dolováním a dnes z něj zbyl pouze industriální pomník éry závislé na uhlí.

Už v roce 1937, kdy sem zavítala kniha George Orwella (1903-1950) s názvem Cesta k Wigan Pier, vydaná nyní v českém překladu jako jedno z posledních dlužných děl kritika pochybného rovnostářství totalitních režimů, vroubily břehy plavebního kanálu poblíž Manchesteru haldy strusky, stroje a slumy.

Autor proto může jen symbolicky projít srdcem kraje, jehož kypící nespokojenost zachytil i D. H. Lawrence. Jenže George Orwell jako strážce ostrovní morálky se zaměřil na metody snobství, které Britové vidí u druhých, kdežto u sebe se zuby nehty drží iluze, že jsou něco víc než ostatní.

Sfárat až k ortodoxiím

A tak pochopil, že je načase "lepším lidem" představit toho "zezdola": umouněnou karyatidu horníka, o němž úředníci z londýnské City i staré dámy z lázní Brighton nemají tušení, anebo radši touží zapomenout, čí zásluhou si hřejí zadek.

Orwellova výprava do hlubin Lancashiru a Yorkshiru a zase zpátky do pofiderních jistot jihu Anglie předkládá prózu dvojlomnou, neboť shrnuje situaci v těchto hrabstvích a zároveň východiska autora. Nejprve tedy literát sfárá s horníky a celý zchvácený píše reportáž o tom, co obnáší dřít a třít bídu s nouzí.

Není ale poštmistr Petr Bezruč, aby opěvoval výlučně jejich pozitiva, jelikož salonní levičáctví bylo Georgi Orwellovi vždy proti srsti. A když se coby tuberák a bezdomovec s přízvukem nóbl školy v Etonu protloukal po vzoru Jacka Londona útrobami Paříže a Londýna, poznal, že těmto smutným hrdinům nikdy plně neporozumí.

Živoření dělného lidu však potvrzuje zhoubnost nenápadných manipulací, jež autor pojmenoval "smradlavé malé ortodoxie" a při jejichž rozboru nešetřil žádnou stranu sporu. Nic jiného mu totiž nedovolí ani jeho stanoviska, ani reportérská čest, vyznačující se pitvornou jízlivostí jako od Monty Pythonů, zvlášť dojde-li na poměry v hornických ubytovnách.

Stylisticky je George Orwell brilantnější jako žurnalista, než když kárá střední stav v románcích Bože chraň aspidistru či Nadechnout se, a vynalézavý slovník překladatelky kritického ducha knihy násobí.

Čím odpuzuje socialismus

V druhé půlce textu sfárá spisovatel do hloubi sebe sama a vznikne cosi mezi esejem a krédem, protože tu dává čtenářům prvně najevo, nakolik je sociální autor, koho na levici považuje za úhlavní nepřátele a co je onen "demokratický socialismus, jako ho chápu já".

George Orwell vznáší dodnes kardinální otázku, čím socialismus odpuzuje tolik slušných lidí, kdo těmto idejím dělá nejhorší reklamu a proč je to záhodno vědět dřív, než nálady Británie v předvečer války fašisticky zhrubnou.

Jako esejista citlivý na vnitřní paradoxy věcí George Orwell exceluje v situacích, kdy nás uvažování v šablonách balamutí, a připojuje proroctví platná i v éře ropy, kdy jsme pro změnu chronicky závislí na nevyzpytatelném Rusku.

Ostatně jsme mnohdy stále stejně jednosměrní "troglodyti": erární panák třeba přesvědčením, že demolicí chudinských čtvrtí vymýtí i chudobu, oranžoví bafuňáři vírou, že nikdo neprokoukne podstatu jejich pupku, a rodiny protloukající se pod hranicí minima zase tím, že se utěšují tučnou stravou a jinými návykovými šidítky.

Autor ze skla a pancíře

Cesta k Wigan Pier je jak Orwellovou nejvyzývavější knihou, shrnující jeho stanoviska ještě před demaskováním komunistické levice v reportáži Hold Katalánsku, tak nejosobnější sebeanalýzou. Snažil se ji pojmout jako "dobrou okenní tabulku", která zviditelní autorovy názory a současně umožní zvenčí pozorovat jeho nitro.

Pro tento účel vytvořil působivý rozbor, s nímž i dnes podle výše majetku chceme či naopak odmítáme souhlasit - nikdo soudný však pisateli neupře, že má daleko do člověka jediné myšlenky, s níž by hodlal rozetnout gordický šmodrchanec sociální otázky jako mesiáš.

O překvapení s tvůrcem románu 1984 koneckonců nebyla nouze, zejména s přičtením té části duše, kterou čtenářům tajil spíš za pancířem - že byl i nutkavý asketa a doktrinář s řadou fobií. Tuto masku nepoodhalí asi ani brzké české vydání jeho deníků, na jejichž stránkách se nejvíc "zahrádkaří".

Cesta k nejhlubší vrstvě postojů moralisty, soustředěného na každou podlost zadřenou do britského soukolí a přitom figurujícího na výplatní listině tajných služeb, vede možná přes seznam pětatřiceti přátel, který editoři Orwellovy pozůstalosti zveřejnili až roku 2003 a podkopali tím jeho majestát jako předtím u Grahama Greena.

Ukázalo se, že kdo nešel doleva přímo s Georgem Orwellem, šel proti němu a byl udán na patřičných místech. Jako demokratický socialista se tudíž v praxi nepředvedl - tohle zavání ortodoxií mccarthismu.