Cesta k Půlnoční hoře je jednoduchá jen na první pohled, Blas de Robles je ale mazanější

Francouzský spisovatel Jean-Marie Blas de Robles (1954) debutoval už roku 1982, proslavil se ale až románem Tam, kde jsou tygři domovem (2008) a za něj také získal Prix Médicis. Českým čtenářům román vloni nabídlo nakladatelství Host a prozaik ho zároveň osobně přijel představit na pražský veletrh Svět knihy.

I to jistě přispělo k tomu, že se mezi nepříliš početně zastoupeným vzorkem současné francouzské literatury, jak ji máme možnost česky číst, román zařadil ke špičce, jež neušla pozornosti médií ani čtenářů.

V těchto dnech Host, opět v pěkném překladu Ladislava Václavíka, nabízí další autorovu knihu, mnohem tenčí a také s jednodušším názvem Půlnoční hora (2010). Na první pohled nesahá Tygrům ani po kolena – ale tak jednoduché to není.

Tygři překvapili sedmisetstránkovým rozsahem, lokalizací příběhu převážně do Brazílie, složitě propletenou románovou strukturou, přesahem mimo typické francouzské problémy a také mistrnou hrou s několika jazykovými vrstvami - od rejstříku dnešní mládeže až po zručnou nápodobu jazyka, jímž psal své zápisky německý jezuita v 17. století.

Jean-Marie Blas de Robles v knize taktéž dokázal provázat příběhy pěti hlavních a desítky dalších postav tak, že je napínavá jako detektivka, a přitom jí dodal rozměr moderní románové ságy, nabádající k zamyšlení o zadírajícím se soukolí globalizovaného světa a ekologických imperativech. Veledílu nechybělo nutné pozadí rozjitřených vášní, beznaděje a násilí panujících jak v chudinských čtvrtích, tak v tajemných a drsných zákoutích amazonské džungle.

Scény z industriálních, hlučných, přelidněných metropolí Jižní Ameriky střídaly pravidelně se vracející výlety do života německého vzdělance a vynálezce, řešícího technické záludnosti, filozofické problémy, otázky historické i diplomatické...

V takové knize si tedy přišel náročný čtenář na své, musela splnit rozmanitá očekávání, dokázala potěšit snílka i domácího kutila. Francouzská kritika Blas de Roblesovo dílo vynášela do nebes jako barokně mnohohlasý encyklopedický román.

Půlnoční hora je naproti tomu poměrně útlá knížka a na první pohled i s mnohem skromnější autorskou výzvou. Jean-Marie Blas de Robles tentokrát nabízí příběh komorní, v němž se rychle orientujeme, dokonce tak rychle, že nás to málem svede k omylu.

Dílko můžeme snadno považovat za jakousi coelhovskou historku, v níž autor chce čtenáře pod rouškou vyprávění o výletu svých hrdinů do Tibetu vlastně povodit po slavných místech, jako je palácový komplex Potála, a aby jeho text nevypadal jako stránky z turistického průvodce a nebyl otravně didaktický, svá slova umně vkládá do rozhovoru matky se synem.

Není těžké z něčeho podobného spisovatele podezírat, zvlášť když víme, že Jean-Marie Blas de Robles je vlastně archeolog a také filozof a cestovatel. V Brazílii, Číně a na dalších místech pobýval dlouhodobě a v univerzitních kurzech přednášel o francouzských filozofech.

Co se tedy skrývá v příběhu o tom, jak se mladá svobodná matka rozhodne odjet do Tibetu a jako doprovod si vezme starého pána se záhadnou minulostí, jinak školníka z místního lycea? Jakou další rovinu může mít jejich několikadenní prohlídka vysněného místa, během níž potkají přitažlivého mladíka Toma?

Teprve ve chvíli, kdy se objeví první pochyby typu "co tím chtěl básník říci?", začne se hlavní sdělení v podtextu nenápadně vynořovat. Není patetické ani otravné - naopak, autor se o něm nezmíní. Novelu totiž můžeme číst i jen jako zajímavý - a poučný - příběh, který končí dost do ztracena.

Jakmile se však odhodláme přijmout, že kniha je i o tom, co se v ní přímo neříká, povedeme s autorem živý rozhovor. O tom, jak nakládáme s historií, jak se výmysl může stát pravdou, jak se kdejaký příběh dá nafouknout, pootočit, změnit. I o tom, kdy je dovoleno lhát.

Takové úvahy u českého čtenáře pak snadno skončí třeba až u nechvalně známých reportáží Julia Fučíka. O tomhle konkrétním přesahu své knížky ale autor asi nic netuší, on hledal inspiraci kdesi mezi Berlínem a Tibetem.