John le Carré

Jeden musí z kola ven

Mladá fronta, přeložila Veronika Volhejnová

Popravdě řečeno, kdyby starý major Dover neumřel při tauntonských dostizích, Jim by na Thursgoodovu školu nikdy nepřišel. Objevil se uprostřed školního roku, bez pohovoru. Bylo to koncem května, i když počasí na to nevypadalo ani v nejmenším. Dohodila ho jedna ne moc známá agentura specializující se na dodávání učitelů internátním školám a předpokládalo se, že bude místo starého Dovera zastávat jen do té doby, než se najde někdo lepší. „Jazykovědec,“ oznámil Thursgood ve sborovně, „dočasné opatření,“ a shrnul si patku z čela takovým gestem, jako kdyby se musel hájit. „Priddo.“ Pak jméno vyhláskoval: „P-R-I-D“– francouzština nebyla jeho silnou stránkou a raději se podíval na papírek – „E-A-U-X, křestním jménem James. Myslím, že do července bude naprosto vyhovovat.“

Učitelé si samozřejmě uměli jeho signály velmi dobře vyložit. Jim Prideaux byl chudý příbuzný učitelské komunity. Patřil ke stejné pochybné sortě jako nebožka Lovedayová, která nosívala perziánový kožich a tvářila se jako malé místní božstvo, až se zjistilo, že si žije nad poměry; nebo nebožtík Maltby, ten klavírista, kterého si policie vyzvedla přímo na zkoušce pěveckého sboru, aby jí pomohl v jistém vyšetřování, a pokud bylo známo, pomáhal jí zřejmě dosud, protože jeho kufr pořád ještě stál ve sklepě a čekal na další pokyny. Několik učitelů, hlavně Marjoribanks, bylo pro to, aby se ten kufr otevřel. Tvrdili, že se tam najdou dlouho postrádané poklady: třeba Aprahamianův stříbrný rámeček s fotografií jeho libanonské matky, švýcarský zavírací nůž Besta Ingrama nebo ošetřovatelčiny hodinky. Thursgood ale nasadil v hlaďounké tváři neoblomný výraz a rezolutně se proti takovým žádostem postavil.

Uplynulo pouhých pět let, co školu zdědil po svém otci, ale už se stačil naučit, že některé věci je lépe nechat pod zámkem. Jim Prideaux dorazil v pátek ve strašném lijáku. Déšť se válel po hnědých svazích Quantocks jako dým z děl a pak se hnal přes prázdná kriketová hřiště přímo do rozpadajících se pískovcových fasád. Jim přijel těsně po obědě ve starém červeném alvisu, za nímž vlekl otlučený karavan, kdysi zřejmě modrý. Časná odpoledne jsou na Thursgoodu klidná doba, krátké příměří v bitvě školního dne. Chlapci mají odpolední klid ve svých ložnicích, učitelé sedí ve sborovně u kávy, čtou noviny nebo opravují studentům úkoly. Thursgood předčítá své matce. Proto z celé školy jen malý Billy Roach skutečně spatřil Jima přijíždět, viděl, jak z kapoty alvise stoupá pára, jak sípe po hrbolaté cestě ke škole se stěrači puštěnými naplno a jak za ním karavan poskakuje loužemi.

Roach byl tou dobou nováček a ostatní ho považovali za nudného, jestli ne přímo za hloupého. Thursgood byl jeho druhá škola během dvou pololetí. Byl to kulatý obtloustlý kluk s astmatem a většinu svého volného času trávil tak, že klečel na posteli a koukal z okna. Jeho matka si žila na vysoké noze v Bathu; o jeho otci se říkalo, že je z celé školy nejbohatší, což jeho synovi samozřejmě dávali ostatní sežrat. Roach jako dítě z rozvrácené rodiny měl také přirozený pozorovací talent. Podle toho, co viděl, se Jim nezastavil u školních budov, ale pokračoval rovnou až na nádvoří před stájemi. Jak to v areálu vypadá, věděl určitě předem. Roach později došel k názoru, že si to tady buď byl předem obhlédnout, nebo studoval mapu.