Margriet de Moorová

Malíř a dívka

Pistorius & Olšanská, 2011

přeložila Magda de Bruin Hüblová

V den, kdy dívku uškrtili, vyrazil malíř do města už ráno. Jinak by tou dobou pracoval, teď kráčel po Rozengrachtu. Bylo po desáté a velmi pěkné počasí. Stísněnost, kterou pociťoval celý uplynulý týden, polevila. První květnové dny jsou od přírody radostné, na léto s úmorným horkem ještě nemyslíme.V ranním světle se průčelí domů skládají z odstínů šedé a hnědé, černá není potřeba, a nebe nad nimi je nepojmenovatelně modré. Přešel ulici.

Podélně zvrásněné čelo mu dodávalo vzezření myslitele, a tím také byl. Malíři jsou zvyklí myslet rukama.

U křižovatky s Prinsengrachtem ho upoutalo, jak živo tam je. Dav směřoval k mostu přes Nieuwezijds Achterburgwal. Co mají všichni za lubem, tam dál u radnice? Ten, kdo jde tudy, jde totiž na Dam. V ohybu o několik kroků dál se zastavil a předklonil se, aby se na to přeptal. Pod schůdky u vchodu pro služebnictvo stála nějaká žena a oběma rukama zavírala dveře.

„Co se děje?“

Služebná se ohlédla přes rameno. Uviděla starého pána s pronikavýma očima, který neví, co podle ní už několik dní ví celé město. Vyšplhala po schůdkách.

„Copak to nevíte?“

Je Justiční den.

Žádná odezva.

Na Damu je poprava.