Graham Swift

Škoda že tu nejsi se mnou

2012, Albatros Media - Plus, přeložila Olga Bártová

Jack si říká, že jak jednou propukne šílenství, nebere to pak konce. Netvrdili snad odborníci, že u lidí se projeví až po letech – pokud vůbec? No, u něj i u Ellie se už projevuje.

Spěšně vydanému příkazu k utracení padlo za oběť pětašedesát kusů zdánlivě zdravého skotu; zbylo po nich ticho a prázdnota dutá jako to ráno, kdy umřela máma, a v ní se vznášel útržek Jackových naštvaných myšlenek: ať ty odborníci koukaj mít pravdu a ať se ta zatracená nemoc u lidí projeví, protože jinak by to byla spousta utrpení pro nic za nic.

Takže tak.

Zdravé krávy. Zvuk jejich nohou, vemen a kopyt – i hlav. „Moh sem si oči vykoukat, ale šílená nebyla ani jedna,“ prohodil táta, jako by chtěl zase jednou udělat vtip a zakončit ho úsměvem. Jenže se místo toho jen zašklebil – vypadalo to, že mu ten škleb už zůstane – a větu, kterou by tomu vtipu dodal pointu, nevyslovil. Jack se nicméně domnívá, že ji slyšel. Nebo si ten vtip možná řekl v duchu sám. Nebo ho napadl až teď. „V tom případě jsme šílený my.“

A právě tehdy se Michaelovi nabízela jedinečná příležitost obejmout své dva syny. Kdyby rozpřáhl dlouhé ruce, určitě by na jejich široká ramena dosáhl – oba byli uhnětení z téhož mohutného luxtonovského těsta, přestože je od sebe dělilo celých osm let. Tomovi bylo patnáct, ale rychle rostl. A Jack tátu převyšoval nejmíň o tři centimetry, i když si občas přál, aby to nebylo vidět nebo aby se to dalo změnit.

Stáli na dvoře farmy Jebb jako tři poslední živé bytosti.