Blanka Solařová-Calibaba

Sousedka ze Skalistých hor

2012, Paseka

prolog ›

Na dlani mi přistála masivní sněhová vločka a já se překvapeně podívala na Kníra Kanadského (jak jsem tajně manželovi přezdívala):

„Hele, proč sněží v červenci?“

„Jo, zapomněl jsem ti říct, že ve Skalistých horách sněží skoro každej měsíc. V létě to stejně za chvíli roztaje. Na to si zvykneš…“

Z obrovské hokejové tašky postupně vyskládal na kuchyňský  stůl: oteplovačky, obrovskou parku, sněhové boty Sorrel, vyteplené rukavice a vlněnou kuklu s očním prostřihem.

„Tady se určitě nudit nebudeš. Počkej, až uvidíš místní faunu. Kojoti, medvědi, sem tam rys…“

Zoufale jsem si začala okusovat nehty. Už mě to věčné stěhování přestávalo bavit, jenže…

Naftový průmysl je děvka vrtkavá a tak jsme postupně následovali ropné vrty do Ruska, na střední východ a konečně do Kanady. Knír byl rád, že může pracovat v rodné zemi a já…

Já jsem k sobě nervózně tiskla Inženýra, čistokrevného shih-tzu, kterého jsem si přivezla z Thajska.

Fakt řekl kojoti, nebo kokoti…?!?

„Ve Fort MacMurray budu jen pár týdnů, ale kdybys přece jen něco potřebovala, obrať se na sousedku. Však se už znáte.“

Znáte? Vyměnily jsme si pár mejlů. (MŮŽU PŘES VÁŠ POZEMEK PROJET BAGREM? JE TO JEDINÁ PŘÍSTUPOVÁ CESTA DO MÉ ZAHRADY.) (SAMOZŘEJMĚ.)

„A tady je předčasný dárek k tvým narozeninám. Můžeš psát tu svoji experimentální poezii stylově.“ MacBook. Chce se vykoupit. Brackenridge (můj umělecký nick) umrzne v prdeli světa!