Připozdívá se. Máme pořád, co žrát, ptá se Ouředníkova absurdní komedie o konci světa

Připozdívá se, připozdívá. Svět nezadržitelně spěje k zániku, aniž by kdo tušil, k čemu všechno to lidské snažení bylo.

Tiskem nyní vydaná divadelní hra Patrika Ouředníka nazvaná Dnes a pozítří sleduje rozkladnou čerň připozdívání z výsostného místa. Vidí ji těsně po okamžiku možného zlomu. Konečný smysl, eschaton, který světu a lidskému životu v něm dávaly velké ideologie minulosti (křesťanství, marxismus, liberalismus...), zmizel ze scény dějin, protože to byly právě ony velké Ideje, jež svět hnaly do zániku.

Dá se ještě s vědomím této beze-smyslnosti myslet? Může takové myšlení pozdní doby, v objektivním i subjektivní smyslu genitivu, ještě přinést lidstvu naději na nový začátek? A není tou nejlepší cestou z dějinné deprese právě ono radostné přitakání nihilistickému rozkladu, tak dokonale popsané "šťastným bláznem" Friedrichem Nietzschem? Rozkladu, z něhož možná jednou vyroste nová utopie, centrum budoucí společnosti?

Strategie přežití

Svět po apokalypse - po konci světa, po symbolické potopě, která by (snad) opět mohla být začátkem nového - se otevírá v klasicky absurdní situaci nejistého čekání. Pětice mužů, která přežila poslední chvíle lidstva, sdílí společně jakýsi dům první záchrany, jehož prostor se v průběhu hry neustále tísnivě zmenšuje, přesně tak jako dnes ubývá našeho prostoru k přemýšlení, plánování a rozhodování.

Osud trpělivě koná své a my všichni, podobně jako pětice mužů v divadelním domovním nemístě (u-topos) bez dveří obklíčeném neproniknutelnou mlhou, zabíjíme čas v podivném paralelním existování. Můžeme Osudu nějak bránit? Můžeme se na něj byť jen napojit, abychom pochopili jeho logiku, mohli jí porozumět a ovlivnit její budoucí běh?