Edita Gruberová prostě nechce stárnout. Na Pražském jaru zpívala svěže, ohebně a s vůlí

Edita je prostě nejlepší, hlásal anglický transparent, spuštěný přes zábradlí na balkonu Dvořákovy síně. Recitál sopranistky Edity Gruberové na Pražském jaru nabídl v sobotu efektní operní hudbu a podle očekávání zvedl publikum v Rudolfinu ze sedadel.

Od příchodu jedné z nejslavnějších pěvkyň světa na pódium byl koncert provázen bouřlivými ovacemi a po každém čísle se mohutný a dlouhý potlesk mísil s hlasitým voláním. Posluchače rozehřáli i rozhlasoví symfonikové. V přístupném prvoplánovém repertoáru, jak je třeba Ponchielliho Tanec hodin, se jim bezproblémově dařilo. Pod taktovkou dostatečně zkušeného ukrajinského dirigenta Andreje Jurkeviče se jim podle všeho hrálo dobře.

Kontrasty a výšky

Večer se stal holdem umění slovenské umělkyně, která před čtyřmi desetiletími emigrovala do Rakouska, stala se jako koloraturní sopranistka zcela jedinečnou operní hvězdou a evidentně se jí nechce stárnout.

I když se některé tóny občas už neozvou ideálně, těžko uvěřit, že ten stále ještě skvěle ovládaný hlas schopný velkých dynamických a výrazových kontrastů, nadstandardních výšek a mimořádné virtuozity patří ženě, které den před vánočními svátky bude šestašedesát.