Britský tenorista Bostridge se v Praze předvedl jako hvězda bez hvězdných manýr

Večer britského tenoristy Iana Bostridge na Pražském jaru nebyl ani trochu nějakým líbivým hvězdným recitálem. Byl to naopak jemný komorní koncert staré hudby.

Podle očekávání árie z Bachových duchovních kantát spolehlivě vtiskly programu znak niternosti, neokázalosti a nadčasovosti a pěvec, který evidentně není žádným velkým extrovertem, se v takové repertoárové a výrazové poloze cítil zřejmě příjemně.

Energie zabalená v cudnosti

Jeho měkký hlas, který snadněji dosahuje k vyšším tónům než k nejnižším, je hladce ohebný, schopný detailních proměn emocí i dynamiky, sledujících text. Bostridge je typickým interpretem hudby z doby 17. a 18. století a typem vhodným k interpretaci romantických písní.

Poezie a oduševnělost jsou v jeho projevu přirozené, schopen je však i dalších charakteristik a z nahrávek je známo, že skvěle zpívá i Brittena či Stravinského.