Bradburyho hledej v pointě nebo nadpřirozeném zlu, které naruší banalitu

V osobnosti spisovatele Raye Bradburyho, který zemřel v úterý večer, odešel především skvělý povídkář. Lehkonoze střídal žánry a oslňoval překvapivými zvraty a pointami.

Paradoxem dějin je, že s jeho jménem byly nejen v českých nekrolozích spojeny především dvě delší prózy: Marťanská kronika z roku 1952 a 451 stupňů Fahrenheita z roku 1953. Přitom Marťanská kronika je sledem volně provázaných povídek publikovaných časopisecky ve čtyřicátých letech a 451 stupňů Fahrenheita román dosti krátký, který vznikl přepisem povídky Hasič z roku 1951; rozsahem asi poloviční.

Bradburyho kariéra měla to štěstí, že započala v době zaslíbené formátu povídky. Jako osmnáctiletý mladík publikoval v amatérských fanzinech, za první povídku dostal zaplaceno v roce 1941 z časopisu Super Science Stories, o rok později už měl povídek publikováno tolik, že se na ně mohl spolehnout jako na hlavní zdroj obživy.

Z dnešního pohledu to vypadá neuvěřitelně, ve čtyřicátých letech však literární časopisy všech druhů, žánrů a úrovní mívaly velmi vysoké náklady a přispívajícím autorům platily vysoké honoráře právě především za povídky. Zlatá éra literárních časopisů v USA skončila v 50. letech, kdy se jejich publikum přesunulo k televizi, to však již měl Bradbury vybudován takový věhlas, že mu to nemuselo vadit.