Václav Holanec

Herci

2012, Knižní klub

V neděli 12. února 1956 přiletěla do Moskvy pod vedením prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného a prezidenta Antonína Zápotockého pětičlenná delegace. Cílem návštěvy československých komunistů bylo zasedání XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Už první den konání sjezdu komunisty z východní Evropy překvapily kritické zmínky o pochybeních Josifa Vissarionoviče Stalina. Když vešlo ve známost, že jednání bude rozděleno na veřejnou a tajnou část, zavládlo mezi delegáty ve Velkém kremelském paláci napětí. Nikdo jim nedokázal vysvětlit, proč z tohoto jednání byli vyloučeni zahraniční hosté.

Antonín Zápotocký se během zasedání sjezdu sešel s českými a slovenskými studenty moskevských vysokých škol. Prezidenta republiky zaskočily otázky studentů, kteří se ptali na Stalinovy chyby. O několik hodin později, v noci z 24. na 25. února, vystoupil na uzavřeném zasedání generální tajemník strany Nikita Chruščov a přednesl referát O kultu osobnosti a jeho důsledcích. V něm emotivně, s nečekanou rázností, odsoudil Stalina za jeho despotickou samovládu. Československá delegace se po konci sjezdu rozdělila, část v čele s prezidentem se vrátila do Prahy, aniž by tušila, co se odehrálo.

V pondělí 27. února svolal Chruščov na poradu první tajemníky zemí sovětského bloku. Spolu s Antonínem Novotným se jednání, na kterém účastníci dostali text jeho projevu, zúčastnil i ministr vnitra Rudolf Barák. Projev měl být určen pouze pro vnitrostranickou potřebu. Chruščov důrazně naléhal, aby komunisté ve svých zemích Stalina podrobili důsledné a jmenovité kritice.

O Chruščovově vystoupení se v Československu nemluvilo, neinformovaly o něm noviny, zmínka o něm nebyla ani v komuniké ČTK určeném pro potřeby novinářů. Přes přísnou snahu o utajení se zpráva dostala na veřejnost. Vedení polského politbyra neuhlídalo interní výtisk projevu a ten se přes izraelské velvyslanectví ve Varšavě dostal do světových sdělovacích prostředků. Komunisté v zemích sovětského bloku, ale i na Západě byli zděšeni. Radiová stanice Svobodná Evropa věnovala senzačnímu odhalení obsáhlé komentáře. Informace se na československé území šířily i díky rádiu Vídeň, na území státu se objevily letáky, které obsahovaly text projevu. Zprávy byly tak šokující, že jim členové strany odmítali uvěřit. Po prvotním šoku se KSČ pokusila o vlastní výklad toho, co se na XX. sjezdu odehrálo. Docházelo k absurdním situacím. Řadoví členové strany díky vysílání zahraničního rozhlasu věděli o Stalinových zločinech více než vyškolení funkcionáři, kteří přijeli choulostivou problematiku vysvětlovat.

Česká inteligence žila v očekávání změn. Na druhém sjezdu Svazu československých spisovatelů se komunistická strana – na oficiálním fóru poprvé od roku 1948 – ocitla v nezvyklé roli. Někteří spisovatelé vystoupili s nečekaně razantní kritikou mocenských poměrů. Stalo se tak symbolicky na půdě Národního shromáždění, kde sjezd zasedal. V úterý 24. dubna 1956 přistoupil k řečnickému pultu básník František Hrubín. Použil obraz z básně Stéphana Mallarmého a přirovnal českou poezii, která zastupovala celou společnost, k labuti uvězněné v ledu. O tři dny později ho následoval Jaroslav Seifert, který se s ještě větší odvahou postavil proti nesvobodě a žádal propuštění vězněných kolegů. Konstatoval, že došlo k umlčování nepohodlných autorů a překrucování pravdy: „Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.“

Sjezd spisovatelů znamenal pro Antonína Novotného ideologickou porážku. Básnická revolta vyděsila komunistické vedení a téměř současně se o svobodu začali hlásit studenti vysokých škol. A nežádali ji jen pro sebe. 26. dubna 1956 v přeplněném sále katedry chemie na Albertově vysokoškoláci přijali rezoluci, která napadla výsadní postavení komunistické strany ve společnosti. Studenti se dovolávali diskuze o politických a ekonomických otázkách. Rezoluce také zaútočila na přisluhovačské uctívání všeho, co se týkalo Sovětského svazu. Plné znění textu se nesmělo objevit v novinách, studenti ho začali šířit po vysokých školách v Praze i dalších městech vlastními silami. Během prvomájového průvodu se skupina vysokoškoláků zastavila před hlavní tribunou a před překvapenými vůdci proletariátu skandovali studenti heslo: „My nechceme rebelovat, my chceme diskutovat!“

Studentský pochod Majáles se konal poprvé od roku 1948 a komunisté se ho obávali zakázat. Majáles se sešel nejdříve v Bratislavě a po jeho konání bylo 14. května svoláno zasedání ÚV KSČ. Rudolf Barák na něm informoval o studentských provokacích na Slovensku a Antonín Novotný pohrozil, že by mohlo dojít k uzavření vysokých škol. Vedení strany přeložilo pražský majáles ze soboty 19. května na nedělní odpoledne, nebo se obávalo, že by se k projevům nespokojenosti mohli připojit dělníci vracející se z továren.

Do pětitisícového průvodu Státní bezpečnost vyslala stovky agentů v civilu. Studenti politické požadavky schovali za recesistická hesla, z nichž některá napadala komunistické zřízení způsobem, který šokoval jak komunisty, tak veřejnost. Velvyslanec Spojeného království v Praze Georg Clinton Pelham informoval svoji vládu, že vůči režimu vzešly „ze sjezdu Svazu spisovatelů a ze shromáždění studentů v dubnu a květnu do té doby neslýchané útoky“.

Stalinisté byli zděšeni a čekali na příležitost, aby upevnili ohrožený vliv. K tomu přispěly události v sousedním Polsku. V červnu 1956 vypukla v Poznani, v strojírenských závodech, které ještě nesly Stalinovo jméno, vzpoura. Dělníci se dožadovali vyšších mezd. Na jejich stranu se záhy přidalo téměř sto tisíc demonstrantů. Do ulic vyjely stovky tanků. Bezpečnostní složky a polská armáda odpor nelítostně potlačily, o život přišly desítky civilistů.