Valeria Parrellová

Za projevenou milost

2012, Paseka, přeložila Alice Flemrová

Pokaždý když přecházím tuhle ulici, vyberu si vždycky stejný místo: dojdu tam buď tak trochu šikmo z ostrůvku, nebo pěkně rovně po zebře, to jako kdyby se auta zastavily a nechaly mě přejít. Anebo když vystoupím z tramvaje, bez deštníku, utíkám se honem schovat pod stříšku u lékárny.

Ale vždycky přecházím via Marina v tomhle místě, nedělám to záměrně, nebo to spíš dělám záměrně, ale neuvědomuju si to. A tehdy si ho představuju. Představuju si ho tak intenzivně, že ho vidím: je to Mario a blíží se po chodníku.

Nepřecházel, bylo už dost velký vedro, aby tělo samo hledalo kroky ve stínu. Kráčel rychle a po levý straně míjel okna nemocnice Loreto, po pravý ulici ženoucí se proti moři. Moře proti kasárnám, proti pracáku, proti jeřábům v přístavu. Šel svižně jako ten pán, co si před chvilkou vybral z bankomatu, právě ve chvíli, kdy Mario v rychlosti míjel banku, Divani & Divani, Chateau d’Ax. Pán od bankomatu šel přesně o krok za ním a ve tváři měl výraz člověka, co si vybral hotovost ve městě, ke kterýmu nemá důvěru.

Mario neměl ve tváři žádnej výraz, vůbec žádnej. Kráčel rychle, vyhýbal se kořenům stromů, který zvlnily chodník, vyhýbal se vždycky vpravo, směrem k silnici. Ten od bankomatu se vyhýbal vlevo, směrem k nemocnici, jako kdyby tím, že se bude držet co nejdál od vozovky, mohl zabránit tomu, že ho okradou, jako kdyby snad skútr, kterýho se obával, měl zábrany přejet přes obrubník.

Stín tvoří jen pár stromů. Vybuchovaly pod asfaltem, když je Mario míjel; poslední byl obrovský, ponechával jen úzký prostor mezi kmenem a zdí. Mario jím prošel, dotkl se kůry, pak stromy skončily. Ušel teda pár kroků v horku, díval se před sebe na tuhle stříšku u lékárny, kde zase najde stín. Sešel z obrubníku na klidným místě, místo vchodu na pohotovost teď bylo staveniště, auta tudy nejezdily, při přecházení ani nebylo potřeba rozhlížet se napravo a nalevo. Tři Mariovy kroky, to je jen něco málo přes vteřinu.