Nebojte se psát špatně, i velký básník Orten tak psal, jak dokládají jeho juvenilie

Kdyby Jiří Orten nezemřel pod koly německé sanitky tak mlád, jeho juvenilní básně by nejspíš nikdy nevyšly. Autor by dost možná své mladické pokusy spálil, či jejich publikování prostě neumožnil. Nezačlenil je do svých knih, řadu z nich se nepokoušel publikovat ani časopisecky. Věděl, že ještě netvoří podstatné dílo, spíš jen črtá soukromé skici. Tak jak v rámci Ortenových Spisů jako jejich devátý svazek nyní Básnické juvenilie vyšly v nakladatelství TORST, však mají i tyto črty podstatné místo.

Jiří Orten psal poezii (a nejen ji) šest let. Čítanka jaro, kterou odstartovala jeho publikační činnost, je datována rokem 1939. V jednačtyřicátém Orten zemřel. Poezie, kterou napsal ve svých prvních třech tvůrčích letech, nyní do svazku Básnických juvenilií shromáždil a chronologicky seřadil editor Jiří Opelík.

Orten před Ortenem

Vyčleňovat juvenilie z díla autora, který zemřel ve dvaadvaceti letech, se může zdát být protimluvem. Vždyť celé dílo takto mladého básníka přece musí být svým způsobem juvenilní. U Jiřího Ortena ale obvyklé kategorie neplatí. Juvenilie jsou na první pohled nezralé básně nezralého mladíka. Na druhou stranu se v nich odráží tušení tragiky osobního života, i společenské situace. Básník teprve začíná žít, ale již také svůj život rekapituluje, již se ohlíží, dívá se zpátky na to, co teprve přijde. Oba tyto pohledy jsou v básních navíc přítomny ne vedle sebe, ale zároveň, to jim dává neopakovatelnou dynamiku. Snad jen Orten dokáže být tragický při všech těch nadužívaných zdrobnělinách.

Sledovat proměnu začínajícího poety ve velkého básníka lze přitom v průběhu zmapovaných tří let jen mlhavě. Orten ještě zůstává špatným básníkem. Mnohdy je otrokem rýmu a adolescentních vizí, některé básně sedmnáctiletého autora jsou vysloveně machistické, a trapné. (Vyvěste krásné prapory / já dneska půjdu hledat pannu / celému kraji navzdory / vystavím vlastní slavobránu.)

Budoucí Orten se ale už tehdy někde rodit musel; tuto cestu čtenáři poodkrývá esej Jiřího Opelíka otištěná v závěru knihy, pro niž nelze použít obvyklý termín doslov či ediční poznámka. Brilantní literárně vědná stať příznačně nazvaná Orten před Ortenem poodkrývá básníka v jeho protikladech, tušení hrozeb i nadějích - ty jsou začasto především literární. Poezie je "jediný Ortenův majetek. (Tvorbou) podmiňoval trvání svého života, (jí) tedy zaháněl smrt," píše Opelík.

Editor přitom nezastírá, že - až na výjimky - shromažďuje v tomto svazku poezii, která s budoucím Ortenem souzní jen málo. Jakési tušení velkého literárního přerodu lze vysledovat spíš zpětně; kdybychom neznali dílo posledních tří let Ortenova života, bylo by snadné jeho juvenilie přehlédnout, či dokonce zavrhnout. Orten se velkým básníkem stává téměř najednou, jako by někdo rozsvítil. Na budoucí Ortenovské roviny odkazuje ve svazku jeho juvenilií jen několik básní, například To ty, mé oko: S nachem v pačesech / kráčel jsem kráčel jsem / to krev mi spala v pačesech / již včera uzřel jsem.

Toto není literární bulvár

Číst básně, které jejich autor psal vysloveně k soukromým účelům, přináší dilema podobné tomu, jako když nahlížíme do něčí korespondence. Ani ta nebývá primárně zamýšlena ke zveřejnění. Proto, má-li vyjít a nakladatel nechce jít marnou cestou bulvarizace, musí mít takový krok nějaký podstatný důvod. Takový důvod dává Ortenovým juveniliím nejen jejich zakomponování v konvolutu sebraných Spisů, potřeba "mít" Ortena celého, ale i vynikající esej editora svazku. Koneckonců může být taková kniha povzbuzením pro začínající básníky: Píšete špatně? Nevadí, i takový Orten tak kdysi psával...

Ortenovy Spisy si předávalo několik českých nakladatelství. TORST, který vydal Básnické juvenilie, chystá také poslední devátý (v řazení spisů uveden jako osmý) díl této edice s názvem Korespondence. Na obsáhlý závěrečný svazek Spisů si budeme muset kvůli náročné ediční přípravě ještě několik let počkat. Teprve pak budeme znát Ortena opravdu celého.