Mo Jen

Krev a mlíko

Kapitola 1.

Poklidně na peci povalující se pastor Maloja zahlédl paprsek červeného světla, jenž ozařoval růžovou hruď Bohorodičky i buclaté tvářičky Syna božího. Když před rokem, v létě, zatékalo dovnitř, dešťová voda zanechala na olejomalbě řadu žlutohnědých flíčků. Bohorodičce i Synu božímu kanul z tváře zaražený výraz.

U okna visel pavouk, odvíjel svou stříbřitou hedvábnou nitku a pohupoval se ve vánku. „Ráno pavouček štěstí věští, večer zase bohatství,“ říkala krásná žena s bělostnou pletí. Co šťastného věští asi mně? Hlavou mu probleskovala nebeská tělesa podivných tvarů, o kterých se mu právě zdálo, od cesty zaslechl zvuky vrzajícího kolečka, uslyšel křik jeřábů přicházející z dalekých mokřad i to nepříjemné mečení kozy.

Ozývalo se bubnování vrabčáků narážejících na papír v okně, zatímco straky skřehotaly na topolu za dvorem. To skutečně vypadá na šťastný den.

V hlavě se mu nečekaně rozsvítilo, ona krásná žena s ohromným břichem se náhle vynořila v záplavě světla, rozpálené rty se jí třásly, jako by chtěla něco říct. Plod nosila již jedenáct měsíců a dnes jistojistě porodí! Pastor Maloja v jednom mžiku pochopil význam houpajícího se pavouka i stračího skřehotání. Jediným trhnutím se napřímil a seskočil z pece.