Peter Wawerzinek

Krkavčí láska

2012, Jota, přeložila Zdenka Obrová

Sníh je to první, na co si vzpomínám. Ve sněhu ztracený celý svět, zklamaná duše, věčný led, opuštěn v polích stojí strom, bezlistý svědek našich běd, do ztichlé noci den jde spát, vítr se proplétá korunami, dotkne se zlehka, chce si hrát, a sny se prohání houštinami. Na vesnici zlehka padá sníh. Posléze sněžení zesílí.

V mé hlavě často panuje zima. Sněží tolik, až si myslím, že v dobách strávených v dětském domově jen padal sníh a byla zima, mráz a ledový chlad. Mám před očima sebe sama, zachumlaného. S přimrzlým soplem pod nosem. Jsem věčné zimní dítě mezi zimními dětmi stavějícími každý den sněhuláky. Brzo se stmívá a noci jsou dlouhé. Slunce nestoupá nad horizont.

Sněží na všech mých cestách. Ze sněhu se stává léto. Sníh je jen jiný název pro slunce. Je listopad. Je únor. Sedím v prostorném automobilu, v černé limuzíně. Jsou mi teprve čtyři a jedu v tak obrovském voze. Sněhobílá je krajina, kterou mám ve svých vzpomínkách. Řidič je tmavá stínová silueta. Je to den, na který si vzpomínám jako na první den svého života. Den s odstíny tmavošedé, jenž přináší ranní červánky a příslib, že bude krásný, který ale později potemní.

Den schovávající se za nepropustnou stěnou z mraků, den, který se ani jako den netváří a přenechává své království sněhu, jenž kolem víří z šedé oblohy jako prach vyklepávaný ze staré koňské deky. Tak jako zajíc neuteče přes pole ježkům, volá na mě sníh: Už jsem tady. Ty hořká zimo, jde z tebe chlad, bez listí stojí tu zelený sad, odkvetly květiny, odletěl slavík, vrátí se, zůstane v těch teplých krajích?

Minulý týden zemřela ve Schwerinu pětiletá Lea-Sophie. Její rodiče ji nechali zemřít hladem. Týden před její smrtí příslušný sociální pracovník netrval na tom, že chce dítě vidět. Na úřad péče o mládež bylo podáno trestní oznámení pro neposkytnutí pomoci.

Jsem na cestě do dětského domova. Nemám tušení, kam mě to vezou. Nevím, co mě na konci jízdy čeká. Sedím v limuzíně. Krajina je zahalená v ranní mlze. V mlze se rozpouští odpočívající mezník. V mlze vypadají všechny věci v přírodě, jako by byly položeny do misky z mléčného skla. Mlha zlehčuje to, co nás tíží. Svět je mi bližší, než když svítí slunce.

V mlze se dá vytušit vzdálené pole, vystupuje z mlžného oparu a potom se opět ztrácí. Teprve v temné nejasnosti je možné vnitřně prožívat svět zdání. Mezník, za normálních okolností přehlédnutelný, velký, němý, zdánlivě spící na okraji cesty, vystupuje z mlhy, ožívá a získává tím na vážnosti a důležitosti. Ještě v mlžném náručí odpočívá svět, ještě si svůj sen sní louky, až spadne bílý závoj, uvidíš svět ztlumený podzimem v modři na chladném zlatě plouti. Život je mlha a mlha je život. Tato slova bych mohl mít zlatě vytesaná na svém náhrobku. 

Mít rád mlhu znamená uznat, že i na ztrátách můžeme vyrůst. Oceňování mlhy jako základu všeho bytí znamená, že mlhu přijímáme jako průvodce; pozorně nasloucháme jejímu neslyšnému šeptání. Vím, že mlha, která mě obklopuje, to se mnou myslí dobře.