Ivana Bodrožićová

Hotel Zagorje

2012, Paseka, přeložil Dušan Karpatský

Vůbec se nepamatuju, jak to začalo. Jen tu a tam nějaký záblesk. Okna v bytě dokořán, husté letní odpoledne, žáby u Vuky šílejí. Protahuju se mezi dvěma křesly a prozpěvuju si: Kdo si zpívá slova lživá, že je Srbsko malé. Táta zavře noviny a otočí se ke mně, cítím, že je nervózní.

„Co to zpíváš?“ vyhrkne.

„Nic, slyšela jsem to od Bory a Danijela.“

„Ať to víckrát neslyším, rozumíš?“

„Dobře, ćale.“

„Já jsem tvůj táta, a žádnej ćale, do prdele!“

Balíme, jedeme k moři. Poprvé v životě jedeme s bráchou sami. Jemu je šestnáct, mně devět. Jede i sousedovic Željka, o rok mladší než brácha. Chci se jí vyrovnat a hrozně mi vadí, že jí moje i její máma řekly, aby na mě dávala pozor. Celou noc nemůžu usnout. Na nočním stolku mezi bratrovou a mou postelí leží naše pasy. V pokoji je zhasnuto. Ptám se bráchy, jestli si můžu vlézt do postele k němu. „Nač potřebujeme pasy, když jedeme jen k moři?“ šeptám. „Táta povídal, že jestli se to podělá, máme jet k strejdovi do Německa.“

Nechápu, co by se mohlo podělat, ale tuším, že to nějak souvisí s politikou, protože o tom všichni mluví. Mám malou opičku, která se jmenuje Meso jako náš prezident, protože jsou si trošku podobní. Představujeme si, jaké to asi je u strejdy v Německu. Brácha tvrdí, že jsou tam všichni náramně bohatí a v takových bytech, jako máme my, u nich bydlí jen Cikáni. Strejdu mám moc ráda. Jezdívá k nám v létě, má mladou ženu Němku, když vypráví, všichni ho poslouchají, a moc hezky voní.

Letos s sebou jeho žena přivezla pudlici Ginu, ale babička a děda ji nechtěli pustit do baráku, že prý musí spát v kůlně. Pěkně se kvůli tomu porafali, babička prohlásila, že tu čubu otráví, a táta je musel uklidňovat. Gina zůstala v domě. Strejda nám vždycky vozí dárky a marcipán. Letos jsem dostala kožený volejbalový míč, který se nedal nafouknout. Brácha dostal míč na fotbal, ale ten on nikdy nehrál. Brzy mě zahnal zpátky do mé postele a mně se o tom všem ještě dlouho zdálo.

Autobusové nádraží ve Vukovaru smrdí, je časné ráno, jsem ospalá a nejradši bych zůstala v posteli. Táta mě nese, i když jsem velká, nese mě celou cestu. Má na sobě bílé kalhoty a modré tričko. Loučíme se a líbáme na pusu tak, že se nejdřív trošku zakřeníme a pak se jakoby líbneme. To je takový náš fór.

Na nádraží je spousta dětí, nastupujeme do čtyř autobusů. Rodiče mávají a mávají, my máváme taky, naše už nevidím, ale mávám těm druhým, které neznám, a oni mně. Usmívají se, křičí na nás, abysme na sebe dávali pozor, některé mámy dokonce pláčou. Několik jich běží za autobusem až ke křižovatce.