Jaroslav Hutka

Prózy II (Spisy J.H., svazek 5)

2012, Galén

Cesta do království

(...) Vzpomínám si, že snad někdy začátkem roku 1976 jsem byl na návštěvě u Jana Wericha. Vzal mě tam Ivan Klíma. Prý k němu chodíval hrát karty. Pro mě to bylo uskutečnění životního snu, vidět Wericha živého, mluvit s ním. Od dětství mě ovlivňoval.

Byli jsme přijati obřadně paní, zavedla nás do místnosti s drahým kobercem a nábytkem a za chvíli Werich přišel. Vypadal špatně a sešle, ale velmi brzy začal žertovat. Seděl jsem vedle něj na kanapi a on se rozvyprávěl: „A taky jsem byl jako malý chlapec s tatínkem v Národním divadle a viděl jsem ten nápis Národ sobě a ptal jsem se: Co sobě? Průser?“

Ivan Klíma mu vyprávěl o mých představeních a o mých malérech. Na to reagoval příhodou s ministrem Kopeckým:

„Taky mně zakázali desku. To jsem tehdá napsal a nazpíval tu píseň o tom štěněti, a než to šlo do obchodu, Kopecký si to pouštěl a já to věděl. Ale já tehdy k němu mohl kdykoliv, on lezl dvěma lidem do prdele. Mně a Nezvalovi. Nezvalova prdel pak vystydla a moje vyšla z módy. Tehdy jsem tam přišel, on to měl už vyposlechnuté a rozhodl, že se to nedá vydat, a říkal mně, že to i já jistě chápu, že by se to dalo špatně vykládat. Na to jsem mu řekl:

,A co hymna?‘

,Co hymna?‘

,Tam se přece taky zpívá: zemský ráj to napohled, to by se mohlo také špatně vykládat.‘ A on, ten blbec, se zamyslil a řekl: ,No jo, ale hymnu zakázat nemůžeme.‘“