Gao Xingjian

Bible osamělého člověka

2012, Academia, přeložil Denis Molčanov

Ne, že by si nepamatoval, že vedl dříve jiný život, ten, který se nyní podobal starým, vybledlým fotografiím, co měl doma a které nikdy nespálil, člověk při té myšlence trochu zasmutní, jenže je to už tak daleko, uběhlo tolik vody, že vše je zkrátka a nenávratně pryč. V pekingském bytě zapečetěném policií si po svém zesnulém otci schovával ještě jeden rodinný snímek, byla to ta nejúplnější fotografie jejich celkem početné rodiny.

Děda byl tehdy ještě naživu, vlasy úplně bílé, byl už po mrtvici, proto nemohl mluvit, jen polehával ve svém houpacím křesle. On, nejstarší syn nejstaršího ze synů, byl jediným dítětem na snímku, stál mezi svými prarodiči, na sobě kalhotky s rozparkem, odkud mu vykukoval pindík, zato na hlavě posazenou lodičku na americký způsob.

Právě skončila osmiletá válka protijaponského odporu, ta občanská ještě nevypukla, fotografie byla pořízena před kruhovým vstupem do zahrady, celý dvůr zaplňovaly plné květy zlatých chryzantém a nachových kohoutích hřebínků, letní slunce oslnivě zářilo, tak si tu květinovou zahradu pamatoval alespoň on, fotografii však potřísnila nějaká tekutina, takže byla taková šedožlutá. Za kruhovým vchodem v pozadí se tyčil dvoupatrový dům anglického stylu – dole s podloubím, na patře se zábradlím, žila v něm pohromadě celá rodina.

Na snímku bylo, pokud si dobře pamatoval, třináct osob, takové nešťastné číslo: otec s matkou, strýčkové a tety, jenže kromě něj a jedné tety, žijící dnes v Americe, již všichni, dokonce i ten dům za kruhovým vchodem, zmizeli z tohoto světa.

Když byl ještě v Číně a znovu tím městem projížděl, pokusil se dvůr najít, nacházel se původně za bankou, kde pracoval jeho otec, jenže na tom místě stály nějaké už poměrně obstarožní činžáky z šedých cihel a toho nejjednoduššího vybavení. Vyptával se kolemjdoucích, jestli tam kdysi nestál takový dům se dvorem, ale nikdo mu nedokázal s jistotou odpovědět.

On si přitom jasně vzpomínal na zadní vchod toho domu, kamenné schodiště sbíhalo k jezeru, na svátek Dračích člunů se táta s kolegy z banky na těch schodech vždycky tlačili, aby mohli sledovat závody barevně opentlených dračích veslic s rámusícími bubny a gongy, které poté proplouvaly kolem zadních vchodů domů stojících na břehu a jejichž posádky bambusovým bidlem od každého vybíraly červené pytlíčky, v nichž byly samozřejmě peníze. Jeho dva strýčci, třetí strýc a ten nejmladší, ho spolu s nejmladší tetičkou brávali také na loď, jezdili sbírat čerstvé oříšky kotvice.

Ale na druhý břeh jezera se nikdy nedostal, stejně je jasné, že i kdyby se k tomu břehu vrátil, objížděl ho kolem dokola a zevrubně prohlížel, z té své vzpomínky, z níž je dnes cosi jako sen, stejně nic určitého nerozpozná.