Jan Nejedlý

Nobá pražská strašidla

2012, Argo

Praha okem vraha
/předmluva/

Když jsem byl malý, nestrašili mě doma polednicí ani bezhlavým rytířem, ale vyprávěním o promítači, který v jednom pražském kině ubodal nůžkami malého chlapce. Nebál jsem se ve Zlaté uličce nebo v Nekázance, ale na Strossmayerově náměstí, kde se rodiče nikdy neopomněli zmínit o řidičce náklaďáku, která tu úmyslně stočila vůz na refýž plnou lidí.
    To byla moje skutečná strašidla.
    Proto mě v dětství příliš neuspokojovaly pověsti o zakletém purkmistrovi, ohnivém mužíčkovi či čertech z Čertovky. Ne že by byly bez půvabu, ale míjely se s mou zkušeností světa. Čertem v mé představivosti se stal spíš punkáč s čírem na hlavě a řetězem kolem krku, který vylézal z kanálu jako z útrob pekla. Ohnivým mužem byl ten hoch, co se polil benzínem a hořící běžel po Václaváku. A zakletý nebyl purkmistr, ale celá doba mého dětství. Když se podívám na školní fotografii, kde stojím v pláštěnce, s igelitovými pytlíky na rukách a nohách a s chobotem plynové masky zády k epicentru pomyslného nukleárního výbuchu, připadám si jako strašidlo sám.
    Každá doba má zkrátka svoje přízraky.
    Ve škole nás navíc učili, že svět je jen mrtvá hmota a po smrti se z nás stane hnijící mrtvola, kterou sežerou červi. Potom už nebude nic. Jako dítě jsem byl na vinobraní v Gröbovce svědkem toho, jak mladí opilci ukradli ze hřbitova lidskou lebku a hráli s ní v parku hlavobal. V kulturním domě ve Strašnicích se toho večera konal heavy-metalový festival. Hrály tam kapely Kremator, The Hniloba, Komando smrti, Brutální výhřez mozku a Ďáblovi soustružníci. Mně opravdu pověsti o bludičkách a hastrmanovi z Kozího plácku nic neříkaly.
    Když jsem povyrostl, začal jsem hledat nová strašidla. Na místech, která staré pověsti opomíjejí, a v časech, kam už nedohlédnou. Budování socialismu, normalizace, současnost – výtečné dělohy pro zrození celých zástupů zrůd. Ale ať už Prahu znárodňují, okupují nebo privatizují, město své démony nakonec vždy schlamstne, rozžvýká a vyplivne do ulic ke stávajícímu panoptiku. Zcela nová strašidla jsem tedy vlastně nenašel. Změnily se kulisy a kostýmy. Místo v brnění dnes chodí přízraky v reklamním tubusu či třeba v lékařském plášti. Princip vzniku strašidla však zůstává po staletí týž. Většinou jde o lidi, kteří přestoupili nějaký zákaz nebo jim bylo ublíženo a oni nedošli pokoje. Ale nemusíte se bát. Praha je mlýnek na protiklady. Co je nahoře, je i dole. Co bylo včera hrozné, se zdá dnes směšné. Proto je tento svazeček především knížkou humoristickou.
    Ještě malá poznámka.
    Ve většině textů domýšlím realitu v legendu. Přibližnou, matoucí a nejistou asi jako mýtus o svatém Václavovi, který stojí v základech naší státnosti. V několika případech však popisuji skutečné události. Jsem si vědom, že neuplynul ještě dostatek času, aby z nich vyprchala opravdová bolest a zůstal jen morytátový opar, jak tomu ve strašidelných pověstech bývá. Za to se pozůstalým hluboce omlouvám, ale nemohl jsem jinak. Aktéry těchto hrůz jako strašidla skutečně vnímám, děsí mě už od dětství. A to mnohem víc než Golem nebo duch bezhlavého templáře, kterými se za sto let stejně stanou.
     Ať chceme, nebo ne.
    Škoda že komunisti zbourali obří sochu Stalina na Letné. V hlavě té kamenné obludy by dnes mohla být pěkná vyhlídková restaurace, odkud byste měli Prahu jako na dlani. Dejme tomu, že existuje. Pohodlně se prosím usaďte u okna ve tvaru Stalinova oka. Pohlédněte na tu naši magickou i tragickou stověžatou krasavici. U číšníka si objednejte pivo nebo rakvičku. A otevřete tuto knížku jako dveře do kabinetu hrůz a smíchu, jímž Praha dozajista je.