Eva Kantůrková

Řekni mi, kdo jsi!

2012, TORST

Omlouvám se, že začnu bez úvodu.

No prosím.

A optám se nezdvořile.

Jak jinak.

Máte už věk na to obhlédnout život vcelku. Řekněte, kdo vás nejvíc štval.

Teď by se slušelo odpovědět, že největší konflikty jsem měla s totalitáři, násilníky, ideologickými poručníky, policajty všeho druhu, instruktory, důvěrníky, domovníky, uvědomělými straníky, ale neřeknu to. Já lidi nerozlišuji podle postavení, podle toho, jestli jsou mi nadřazení nebo jestli sdílíme jisté příbuznosti, podle funkcí a vlastnictví mocenských pák, podle členství ve smečkách a v zájmových skupinách; neposuzuju tak ani sebe, ostatně já ani v žádné smečce nejsem. Mě lidi zajímají a rozlišuji si je podle nich samých, jako jedince, jako stvoření. A taky pomíjím, jestli pro mě něco znamenají. To je až druhotné. Zajímají mě, jak se tak ošklivě říká, an sich.

V současném více než dvacetiletém odstupu od převratu je v módě zatracovat minulý režim do jeho posledního človíčka, jako by režim spočíval v lidech a ne v systému, a vynikají v tom hlavně ti, kteří se posledních dvacet let před převratem s režimem vezli; a já asi právě proto trochu vzdorovitě řeknu, že víc než ti, kteří zem viditelně ovládali, mě štvali lidé bez tváře. Je to averze tak silná, že mě přinutila vysvětlit si, proč mi vadí právě tento druh a ne jiný.

Jako by se v tom projevoval až jakýsi typologický instinkt. Zajímavý je pro mě člověk plný. Může to být i násilník, který mi škodí, někdo, s kým bych neměla ani srozumění a asi ani soucit, ale který je uchopitelný. Srozumitelný. Zřetelný. Chci vědět, proč ten člověk dělá právě to, čím mi ubližuje. Chci se něčeho v něm zachytit. Nějakého srozumitelného, postižitelného a nezastíraného symptomu. Povahového rysu. Závislosti na čemkoli, na postavení, na strachu, na ideologii, na víře. Něčeho, co z něj vytváří osobnost, byť třeba negativní. Důležitá je ona plnost. Zřetelnost. Charakter, byť třeba s negativními rysy. Žádný potměšilý had v trávě.

Takže, a navzdory dnešnímu módnímu trendu, mohla bych jako o zajímavých jedincích mluvit a psát třeba o strážných nebo vyšetřovatelích ve vězení, tedy oné zkoncentrované podobě funkčního násilí. To postavení totiž mohli zastávat jen jako lidé plní. Jakmile jsem postřehla, v čem asi spočívá osobitost toho kterého násilníka, kterému jsem vydána buď na milost, nebo na nemilost, mohla jsem se rozhodnout, jak se k němu chovat. Jak mu nepodlehnout, nepřizpůsobit se mu, jak si uchovat vlastní integritu, se kterou pak i násilník musí počítat. Být na ně pouze naštvaná by byl postoj hodně slabý.

Byli problémem, který jsem měla řešit. Navázat kontakt, ať pozitivní, nebo negativní. Přesvědčila jsem se, že s apriorním nepřátelstvím vůči nim si nevystačím. Mohu vylíčit několik typů, jak se mi nabídly. Vyšetřovatel státní bezpečnosti, kterého mi přidělili, byl mladý nastrojený panák s čerstvým doktorátem z policejní vysoké školy. Byl ambiciózní, přišel se svatým posláním mě usvědčit; pokořoval mě, jak jen to šlo, otevíral na mě okno, protože mi tepláky, vlasy a kůže smrdí zakouřenou celou, demonstrativně pil horkou kávu, kterou nedovolil, aby mi obhájce donesl, četl noviny, které zakázal, abych si objednala. A nepřestával předstírat korektnost vzdělaného právníka.

Tak já ho tedy, taky korektně, jak jen mi to pravidla jejich trestního řádu dovolila, donutila, že se stal pouhým zapisovatelem odpovědí, které jsem mu nadiktovala. Byla to jakási tichá dohoda: on na mé diktování přistoupil za můj souhlas, že se zúčastním výslechu, i když nebude přítomen můj advokát, a já mu za to, že napíše přesně to, co diktuji, protokol výslechu podepíšu a on bude mít doklad, že se výslech konal. Postup byl tento: on do psacího stroje vyťukal připravenou otázku, tu mi přečetl, já se nepatrně zamyslela a nadiktovala odpověď. Vždy z první vody, bez opravování. Šlo nám to celkem rychle, na psacím stroji psát uměl.