Jolana Matějková

Děda se taky nebál - Rozhovor s Alexandrem Vondrou

2012, Paseka

Přes víkend jsem byl v bavorském Mnichově, na tradiční bezpečnostní konferenci Wehrkunde. Každý rok se tam počátkem února sejdou ministři, diplomaté, vojáci, bezpečnostní odborníci a novináři z Evropy a Spojených států a diskutují, jak reagovat na různé bezpečnostní výzvy. Účastním se této akce pravidelně už asi deset let. Tento rok nikdo zvláštní rozruch nezpůsobil. Hospodářská krize všechny drží při zemi...

neděle, 5. února 2012

Pracujete od rána do noci. Kdy jste stihl udělat rodinný rodokmen?

Když mi umírala máma. Na podzim 2009 jí našli rakovinu slinivky, ale bylo už pozdě. Je to nejhorší typ nádoru, nic moc se s tím nedá dělat. Odmítla chemickou léčbu a rozhodla se umřít doma. V baráku, který postavil její otec, můj dědeček. 

Jsme tři sourozenci – brácha, sestra a já. Sešli jsme se a dohadovali se, jak jí vyjít vstříc. Všichni jsme měli práci, tak jsme se domluvili, jak kdo za ní bude chodit. Já na tom byl tehdy nejlíp.

V květnu 2009 padla Topolánkova vláda, skončilo předsednictví v EU a měl jsem dost volného času. Najednou jsem mohl být s mámou často, předtím se o ni starala hlavně ségra. Matka měla logicky tendenci bavit se o nemoci, ale to ničemu a nikomu neprospívalo. Hledal jsem proto jiná témata. Začali jsme probírat historii rodiny. Vyprávěla, líčila pikantní příběhy, bilancovala, ukazovala, kdo je kdo na starých rodinných fotkách. Někdy jsem vzal auto a vezl ji jen tak na výlet do krajů jejího mládí. Dělal jsem si poznámky, dozvídal jsem se věci, o nichž jsem neměl ani tušení nebo jsem je dávno zapomněl. 

V zimě se její stav zhoršil, už nemohla být ani chvilku sama. Začali jsme pátrat po hospicích, ale nejbližší dobrý jsem našel až v Litoměřicích. Máma to odmítla, domov pro ni neměl žádnou alternativu. Pak mi Jiřina Šiklová skvěle poradila, abych se obrátil na Cestu domů. Je to pražský pojízdný hospic, který založila Martina Špinková. Všichni sourozenci jsme tam zašli. Nabídli nám pomoc, ale měli podmínku, že někdo z rodiny musí být s mámou taky, a to celých dvacet čtyři hodin. Chvíli jsme dumali, zda to zvládneme.

Nejtěžší rozhodování to bylo paradoxně pro bráchu, který je lékař a kvůli práci byl v největším stresu. Ale šli jsme do toho a rozdělili si služby včetně nočních na týdny dopředu. Máma, dokud jí zbývalo sil, dál vyprávěla rodinné příběhy. Popsal jsem desítky stran papíru, jmény označil stovky fotografií. Některé byly staré i sto padesát let. V únoru 2010 máma zemřela.

Co pro vás znamenala smrt matky?

Je to odchod nejbližšího člověka. Někoho, kdo vám dal život. Těžko se o tom mluví. Mě to takhle oslovilo, až když ta situace nastala, a to hned v trojím smyslu. 

Za prvé to upevnilo nejbližší rodinu. Nejsem člověk, který by žil běžným rodinným životem. Jsem typ workoholika, který dává všechen čas práci. Své sourozence vídám tak jednou dvakrát do roka, nejčastěji o Vánocích. Domů na večeři přijdu tak nanejvýš jednou za týden. Ale najednou, právě když umírala máma, jsme se vídávali – sourozenci i moje žena, která se taky zapojila – skoro denně a museli jsme se na sebe navzájem spolehnout. Dalo nás to skoro magickým způsobem na čas dohromady. 

Za druhé to posunulo můj náhled na umírání. Odnesl jsem si z toho jedno přesvědčení. Lidé, pokud to jen trochu jde, by měli umírat doma, v péči svých nejbližších. Je to zkušenost, která všechny obohacuje, na celý život. Je to doslova „cesta domů“. Mělo by se minimalizovat takové to odkládání do různých eldéenek. Pro společnost je to i výhodnější. Péče doma, je-li to možné, stojí daleko míň než v ústavech. 

A za třetí, dalo mi to ten rodokmen, vědomí, odkud pocházím. Najednou mi došlo, že matka už je poslední, kdo mi může poskytnout přímé svědectví o mých předcích. Když zemřela, rychle jsem se prohrabával různými papíry z pozůstalosti a s notesem a tužkou objížděl všechny žijící příbuzné. Už jich mnoho nežije. Chtěl jsem doplnit máminy poznámky dřív, než bude pozdě a zas mě pohltí práce.