Petra Hůlová

Čechy, země zaslíbená

2012, TORST

Ta první se jmenovala Dragana Božovič a nebyla to Češka, ale Srbka, co do Prahy utekla před válkou v Sarajevu. Jako si někdy myslí Zula, že má patent na rozum, myslela si paní Dragana, že jelikož nikdy nepochopím hrůzy, které zažila, nemůžu nikdy pochopit ani nic dalšího. Automatickou pračku, skládání košil a svetrů, správné otírání poliček. Byla jsem u ní jen párkrát, ale nezapomenu nikdy.

V malém bytě to vonělo jako na toaletě u zámožných lidí. Kdybych už tenkrát řekla, že tam není pořádně co uklízet, ušetřila bych si tu nespravedlnost s broží, ale kabát na zimu bych si za tu upřímnost nepořídila a ani Olehovi montérky. U paní Dragany jsem luxovala zásadně jen malinkatým vysavačem na drobky.

Moje úkoly: praní, pětiminutovka s prachovkou, drhnutí spár mezi kuchyňskými dlaždičkami, otírání televize, hifi věže, stroje na kávu a skládání prádla v Antkově pokoji.

Co paní Dragana dělala, kdo ví. Paní mi to většinou neříkají a mě by ani nenapadlo ptát se, ale Antkovi, aby mi neříkal špíno, říct mohla, a aby mi pokaždé neschovával boty. Jako každé chytré dítě vycítil, že výprask mu za to nehrozí, protože co ode mě paní Dragana čekala, bylo dělat mu zábavu a dohlížet na housle.

Hraní na ně nesnášel, nesnášela to paní Dragana, a proč to měl dělat, jsem nechápala ani já, ale nahlas jsem neřekla nic. Pláč už když otvíral futrál, škleby, když si nasazoval nákrčník, a pak zvuky, jako když v Mykolajivce kluci mučili kocoura.

Po práci jsem měla dovoleno se u Dragany osprchovat, ale často po úklidu tak dlouho vyprávěla o sarajevských hrůzách, že jsem radši odešla zpocená. Přímo ji neškrábla ani kulka, ale z okna jejich bytu se prý tři dny koukali na kluka, co ležel přes ulici u nich před domem a jen tu a tam se malinko cuknul. Kvůli střelbě nemohli ven a třetí den už bylo na všechno pozdě.

Taky si tam v Sarajevu za blokády vařili jídla zvláštních názvů, říkala jsem o nich tehdy Olehovi, ale dneska už si nevzpomenu. Jen na ten puding ze sušeného mléka, kterému se říkalo sýr, a koláč z masa, co v konzervách Sarajevským shazovali z letadel.

Nechtěla jsem jí to říkat, ale u nás na Ukrajině to bývalo dřív mnohdy mockrát horší, a to ani nemusela být válka. Naopak když byla válka, měl se například Vovka, dědův bratr, o dost líp. Němci ho odvlekli na nucené práce někam k Drážďanům, a zatímco ho rodina oplakávala, Vovka se živil klobásou a vrátil se mnohem silnější než ti, co zůstali a třebas se i všelijak schovávali, aby nemuseli do Němec. Ještě léta pak mluvil o té drážďanské klobáse. Dostával půlku týdně, u nás jsme tehdy klobásy ani nemívali.