Tomáš Němeček a Pavel Rychetský

Diskrétní zóna

2012, Vyšehrad

Nikdy jste v novinových rozhovorech nemluvil o rodině. Z jakých jste tedy poměrů?

Otec byl takzvaný válečný sirotek z dosti chudé rodiny z Frýdku-Místku. Jeho tatínek tam dělával krejčího, ale za první světové války narukoval na italskou frontu a někde u Terstu zahynul – dodnes se neví, kdy a kde přesně. A jeho maminka měla mlékárnu, napřed ve Frýdku a pak v Ostravě; což znamená, že každý den tahala ty těžké konve s mlékem.

Můj otec vystudoval právnickou fakultu díky kombinaci řady stipendií: pro válečné sirotky, pro slezské studenty... Byl dosti zvláštní člověk. Nepochybně výrazně levicově orientovaný, přátelil se s Eduardem Urxem, Ivanem Sekaninou, Závišem Kalandrou.

Byl jedináček? 

Ne, měl tři starší sestry. Říkalo se jim tamním nářečím Lida, Štěpa a Mařa. V rodině se traduje, že jedna z nich se obětovala a vzala si velmi hodného, ale fyzicky postiženého muže (měl snad hrb), který pracoval v peněžním ústavu a mohl rodinu finančně zabezpečit. Druhá se provdala za jednoho představitele moravskoslezské sokolské župy. Toho pak popravili v Mauthausenu.

V čem byl otec „dosti zvláštní člověk“? 

Když občas ještě narazím na pamětníka z jeho generace – dnes už se mi to téměř nestává, ale ještě na začátku 90. let ano –, všichni vzpomínají na jeho zápal pro sport, hraničící s fanatismem. 

Za první republiky aktivně závodil za univerzitu v atletice, zejména v desetiboji. Prý byl velmi dobrý, snad čtvrtý či pátý v republice, běhával s Rošickým, později – když už se to nehodilo, protože byl advokátním koncipientem – soutěžil pod pseudonymem „Starý“. 

Po válce hrál vášnivě rád volejbal. Debly! Organizoval celostátní advokátské turnaje dvojic – a musel pokud možno vyhrát. Pronajali si v Praze na Albertově vysokoškolské kurty a u nás doma ubytoval třeba pět šest venkovských advokátů, spali u nás v obýváku na podlaze. Pro mého otce to byla skutečná posedlost: až do pozdního věku hrál v létě v zimě volejbal, minimálně třikrát týdně, ale nejčastěji každý den. Když jim chyběl čtvrtý do deblu, musel jsem nastoupit já. Neexistovala žádná výmluva – ani že už jsem dospělý a ženatý s malým dítětem.

Jaký byl doma? 

Ne moc komunikativní. Zato cholerik, který velmi lehko vybuchl. 

Někdy v 50. letech ho poslali – zřejmě coby politický úkol – dělat šéfa advokátní poradny do Ústí nad Labem. Začal jim tam organizovat plnění odznaku zdatnosti, přinutil celý personál běhat, skákat do výšky a do dálky, házet koulí, střílet ze vzduchovky... V zimě se rozhodl vyvézt celou advokátní poradnu na hory – měli jsme auto z válečné kořisti, velký kabriolet značky Borgward Isabella – a na mostě v Ústí s ním prorazil zábradlí. Auto zčásti viselo nad Labem, otec řval: „Nehejbejte se, nehejbejte se!“ Všichni známí i příbuzní se s ním báli jezdit, ale nikdo neměl odvahu se vzepřít a odmítnout.

To se nedivím. 

Takových historek o něm je spousta. Když jsme bydleli koncem 50. let v Praze na Národní třídě, v nejvyšším patře byla společná domovní prádelna. Otec si to vymínil jako svou práci a s oblibou tam pral, sušil, mandloval... když mu došlo velké prádlo, tak se postupně svlékal a pral své oblečení... až si jednou kompletně vypral všechny doklady. I vysušil a vymandloval. Nechal si v kapse kalhot občanský i řidičský průkaz, které nyní byly jako nové – jen z nich zmizely všechny záznamy a razítka. Když ho příště zastavili policisté při jízdě na červenou (to bylo také velmi časté), při kontrole dokladů příslušník zkoprněl a koktal, co to má být. Otec mu sprostě vynadal, co se diví – to ještě neviděl vypraný řidičský průkaz, nebo co?! 

Jeho choleričnost se vytrácela až postupem let. Na stará kolena, když už jako těžký kardiak skutečně nemohl sportovat a svou soutěživost si vybíjel v dvacetníkovém mariáši, se hodně věnoval rodině, tedy hlavně vnoučatům. Ale nechtěl dávat najevo lítost nebo city: bez ohlášení u nás rozrazil dveře a – „dejte mi Tomáše“, později „dejte mi Lukáše“. Bral je do lesa nebo na chalupu.