Luděk Navara, Miroslav Kasáček

Volavčí sítě

2012, Host

Přestřelka

Je to skutečná bojová operace. Mladík se zabarikádoval na půdě, je ozbrojen. Příslušníci Bezpečnosti se jej pokoušejí přimět, aby se vzdal.

Odmítá.

Ozbrojenci už v noci obklíčili celou obec. Stalo se to 17. května 1950 brzy ráno. Domovní prohlídka byla zřejmě jen záminkou. Tajní policisté šli najisto.

„Byla to středa. Ráno jsem vstal, že půjdu krmit. Nasypal jsem koním a ještě jsem si šel na chvíli lehnout. Jen dolehnu na postel, slyším hukot auta,“ popisoval majitel usedlosti Jaromír Tomášek v roce 1996 v rozhovoru s Danielem Ženatým.

Jenže za prvním autem bylo slyšet další.

„Tady když jsou dvě auta, tak už se něco děje. Jenže ony nebyly dvě, ono jich bylo aspoň deset, džípy,“ popisoval Tomášek.

Pochopil, že je zle.

Rychle vybíhá na půdu varovat mladíka. Ten ale zůstane překvapivě klidný. „Mne živého nesmí dostat,“ řekne.

Vlastně se spolu loučí.

Mladík hospodáře uklidňuje: „Tobě se nic nestane, dostaneš rok dva.“ Pak odloží jeden náboj. „Ten je pro mě,“ řekne.

Zbraně má v pořádku. Samopal i pistoli si vyčistil den předtím.

Chalupa už je obklíčená. Ozbrojenci vtrhli dovnitř. Budí manželku a čtyřletou dceru. Ptají se, kde je hospodář. Všimli si, že jsou otevřené dveře na půdu. Hospodář sestupuje. Sám.

Mladík se rozhodl bojovat do poslední chvíle. Musel přece vědět, že nemá nejmenší šanci. Ozbrojenců bylo kolem stovky. Tajní policisté, příslušníci SNB i milicionáři. Místní, kteří na jejich vpád nikdy nezapomněli, je ani nedokázali přesně spočítat. Velitel nařizuje zahájení operace.

Cílem je dostat mladíka z jeho skrýše za komínem a zatknout ho. Jenže jak to udělat?

Výzvy nemají smysl. Nikdo se neozývá. Mladík na půdě je navíc evidentně ve výhodě. Nahoru vede jen jedna cesta. Kdo na půdu vejde jako první, bude zřejmě také prvním mrtvým. Nikdo nechce být prvním mrtvým.

Takže to zkusí jinak. Majitelka usedlosti Svatava Tomášková je po ruce. Ozbrojenci ji zbaběle tlačí před sebou po schodech jako živý štít. Míří na ni samopaly.

Tomášková má za úkol přemluvit mladíka, aby se vzdal. Jde nahoru. Zezadu se za ní opatrně sune příslušník Bezpečnosti.

Mladík přebíhá na druhý konec půdy.

Ozbrojenec ho zahlídne. Okamžitě střílí. Kulka hvízdla kolem hlavy paní Tomáškové, ale mladíka nezasáhla. Rychle dolů! Začínalo jít do tuhého. Mladík hází seshora do kuchyně granát. Jenže... Nic... Žádný výbuch.

„Tak mě hnali, abych jej šel sebrat. Ale vtom si uvědomili, že bych ho mohl hodit po nich. Pak ho teda vzal nějakej fízl, ale ten granát byl stejně jaksi vadný,“ popisoval Tomášek.

Granát vyletěl oknem ze stavení, ale ani venku nevybuchl.

Přestřelka trvá už několik hodin.

Kolem jedenácté v polích, v jetelině, za vesnicí přistává letadlo. Přilétají nadřízení, vezou další zbraně. Porada. Pak si zavolají předsedu národního výboru.

Domlouvají se s ním, že statek vyklidí a zapálí. „Předseda byl nakonec rozumný a řekl, že to nemá cenu, ať počkají, mladík se beztak musí vzdát, není třeba likvidovat hospodářství. A tak se střílelo dál, asi do půl páté,“ vyprávěl Tomášek.

Jeden proti stu.