Haruki Murakami

1Q84

2012, Odeon, přeložil Tomáš Jurkovič

Z rádia v taxíku se linulo vysílání vážné hudby na VKV. Hráli Janáčkovu Sinfoniettu. Což není zrovna skladba, kterou byste si přáli slyšet v taxíku, uvízlém v zácpě. Ani šofér nevypadal na to, že ho poslech naplňuje bůhvíjakým nadšením.

Byl to pán ve středních letech, a řady aut, které se před nimi nepřetržitě táhly, pozoroval mlčky jako ostřílený rybář, který z lodní přídě zkoumá zlověstně vyhlížející oceán.

Aomame, zabořená do zadního sedadla, se s přivřenýma očima zaposlouchala do hudby.

Kolik tak asi může být lidí, co jsou při poslechu úvodních tónů téhle skladby s to určit, že je to právě Sinfonietta od Janáčka? Jejich počet se nejspíš bude pohybovat někde mezi „jen pár“ a „skoro žádní“. Aomame se ale – bůhvíproč – právě mezi „těch pár“ vešla bez problémů.

Leoš Janáček složil tuhle svou kratší skladbu v roce 1926. Úvodní téma prý původně vzniklo jako fanfára pro nějakou sportovní soutěž. Aomame si zkusila představit Československo v roce 1926. První světová válka byla ta tam, dlouholetý habsburský útlak zrovna tak, a lidé vysedávali po kavárnách, popíjeli plzeňské, vyráběli po zbrojovkách elegantní a účinné automatické zbraně a užívali si míru, který se nad střední Evropou na krátký čas rozhostil. A byly to jen nějaké dva roky, co ukončil svou smutnou životní pouť Franz Kafka. Zanedlouho se měl kdovíodkud objevit Hitler a celou tu malou a krásnou zemi slupnout jako malinu, ale o podobných katastrofách neměl tehdy ještě nikdo ani tušení.

Dost možná, že právě tohle otřepané „tou dobou ještě nikdo netušil, co přijde“ představuje vůbec nejdůležitější poučení, jaké dějiny nabízejí člověku. Aomame se zaposlouchala do hudby, představila si, jak přes českou kotlinu vane příjemný vánek, a dál přemítala o historii.

V roce 1926 odešel na onen svět císař Taišó a začalo se psát období Šówa. Na Japonsko se valily temné a zlé časy. Krátké intermezzo modernismu a demokracie bylo to tam a o slovo se přihlásil fašismus.

Dějiny byly jednou z Aomaminých zálib, podobně jako sport. Beletrii moc nečetla, zato dějepisná literatura se jí neomrzela nikdy. Na historii ji nejvíc bavil fakt, že se veškeré události v zásadě vážou s naprosto konkrétním letopočtem a zcela konkrétní dobou. Se zapamatováním letopočtů neměla nikdy velké problémy. Nebylo ani třeba, aby memorovala konkrétní cifry. Stačilo pochopit vzájemnou souvislost mezi jednotlivými událostmi, a příslušná data se jí vybavovala sama od sebe.

Po celou nižší i vyšší střední školu byla Aomame při zkoušení z historie vždycky ta nejlepší ze třídy. Lidi, kteří tvrdili, že si letopočty nemůžou zapamatovat, nikdy dost dobře nechápala. Jak to, že nesvedou něco tak jednoduchého?