Jeffrey Eugenides

Hra o manželství

2012, Host, přeložila Martina Neradová

Začněme pohledem na všechny její knihy. Byly tu romány Edith Whartonové seřazené nikoli podle názvu, ale podle data vydání, kompletní dílo Henryho Jamese z nakladatelství Moderní knihovna, které dostala k jednadvacátým narozeninám od otce, levné brožované svazky povinné četby s oslíma ušima, spousta Dickense, něco málo od Trollopa a množství knih od Austenové, George Eliota a úctyhodných sester Brontëových. Byla tu kupa levných černobílých publikací z nakladatelství Nové směry, většinou básnických sbírek od autorů jako H. D. nebo Denise Levertovová.

Byly tu romány Sidonie-Gabrielle Coletteové, které četla nazapřenou. Bylo tu první vydání Updikových Dvojic patřící její matce, do něhož pokradmu nahlížela coby dvanáctiletá školačka a z něhož nyní vybírala pasáže, které se jí hodily do diplomové práce na téma „Manželství jako literární zápletka“. Krátce řečeno, Madeleine vlastnila knihovnu střední velikosti, která nebyla tak objemná, aby se nedala v případě potřeby přemístit, a která obsahovala víceméně všechno, co přečetla během univerzitních studií.

Mohlo se zdát, že si četbu vybírala náhodně, ale ve skutečnosti všechny její knihy něco spojovalo. To by se potvrdilo při bližším zkoumání založeném na podobném principu jako důmyslný osobnostní test, který nemůžete obelstít předvídáním správných odpovědí a ve kterém se nakonec ztratíte natolik, že vám nezbývá než odpovědět po pravdě. Potom čekáte na výsledek s nadějí, že vám vyjde „umělecky založená“ nebo „vášnivá“, říkáte si, že byste se smířila i s „citlivou“, a tajně se obáváte nálepky „narcistická“ nebo „rodinný typ“.

Nakonec se vám ale dostane verdiktu, který lze chápat tak i tak a který vám umožní střídat pocity v závislosti na dni, hodině nebo muži, s nímž zrovna chodíte: „nevyléčitelná romantička“. 

Takové knihy obklopovaly Madeleine v pokoji, v němž ležela toho rána, v den své promoce, s polštářem přes hlavu. Četla je všechny, mnohé vícekrát, a podtrhla si v nich nejeden odstavec, jenže teď jí to nijak nepomáhalo. Snažila se nevšímat si ničeho, co se kolem ní nacházelo. Doufala, že znovu odpluje do zapomnění, v němž bezpečně spočívala po tři předchozí hodiny. Kdyby se totiž probrala úplně, musela by se začít potýkat s jistými nepříjemnými skutečnostmi: například s množstvím a rozmanitostí alkoholických nápojů, které vypila minulého večera, nebo s následky toho, že si před spaním nevyndala kontaktní čočky.

A kdyby se nad podobnými detaily doopravdy zamyslela, vybavila by si i důvod, který ji k opíjení přiměl, a o to nestála už vůbec. Raději posunula polštář, aby se k ní nedostalo ranní světlo, a pokoušela se zase usnout.

Dopřáno jí to ovšem nebylo, protože právě v tu chvíli se na druhém konci bytu rozdrnčel zvonek.