Jaroslav Šedivý

Mé putování zmateným stoletím

2012, Nakladatelství Lidové noviny

Začnu své povídání netradičně někde v necelé půli svého životního putování. Moje čtyřicítka ubíhala v jakési všeobecné beznaději té doby. Psal se rok tisíc devět set sedmdesát a 3. srpna, chvíli po obědě, se ozval v našem dvoupokojovém panelákovém bytě v Praze na Žižkově zvonek.

Otevřu, a do bytu, který měl padesát čtyři metrů čtverečních, se nacpalo osm chlapů. Jeden se vykázal prokurátorským příkazem k domovní prohlídce. Posílám, samozřejmě s jejich dovolením, ženu Madlu a sedmiletého syna Jirku na procházku, a pozoruji, jak se to depresivní divadlo rozjíždí.

Všichni estébáci, jak tenkrát u nás bylo zvykem při návštěvách, se zuli a boty na malé chodbě vyrovnali u zdi.

Po téměř sedmi hodinách, s dvěma nacpanými taškami mými různými písemnostmi, několika knihami, korespondencí a asi deseti sešity Tigridova Svědectví mě odvezli do ruzyňské věznice. Zavedli mě k náčelníkovi vyšetřovací skupiny dr. Jansovi (jak jsem se později dozvěděl), kde si mě vyzvedl major Francek. Ve své kanceláři pátého patra věznice se mi nejprve představil a položil první otázku: „Buď vám budu říkat pane Šedivý a vy mně pane Francku, anebo vy mně budete říkat pane majore a já vám pane doktore. Co zvolíte?“

Zvolil jsem to druhé a výslech trval do jedné hodiny v noci. Byl jsem včleněn do údajné špionážní skupiny několika přátel a známých kolem Huberta Steina a Mileny Kubiasové.

Ale k tomu se ještě v tomto vyprávění dostanu. Major Francek mi hodinu po půlnoci sdělil, že jsem zatčen, vsazen do vyšetřovací vazby. Pak mě předal jakémusi dozorci, který mě svezl výtahem do sklepa s tak nízkým stropem, že jsem se pohyboval v předklonu a nařídil, abych všechno svlékl. Nahého mě nechal čekat, pak mi dal hnědé tepláky, pantofle, nějaké spodky a košili, deku a odvedl mě ve dvě hodiny ráno do cely.

Byla v suterénu, vpředu jenom mříž, v chodbě bouchaly jakési železné poklopy na podlaze, kdykoli dozorce procházel, na stropě svítilo světlo ve dne i v noci, na zemi proleželé matrace. Vládla tam vrchní dozorkyně, která se mě v šest ráno přišla za mříží zeptat, jak se mi spalo.

Přivedli mě tam v pondělí a v té cele nechali deset dní. Major Francek mi pak s jistou rozkoší sdělil, že je to cela pro významné osobnosti, neboť v ní prý strávil několik let bývalý místopředseda vlády pravicový sociální demokrat Bohumil Laušman. To už bylo známé, že ho tajně odvlekli z vídeňské emigrace.

Ten systém zastrašit, rozložit, psychicky zdeptat měli už dobře propracovaný. Major Francek tam sloužil už od padesátých let (kdy se ovšem s vězni zacházelo nesrovnatelně hůř). Přece jen mi trvalo dva tři dny, než jsem se dostal do jakéhosi klidu či relativní rovnováhy. V nějaké vedlejší cele byla dvě děvčata a když byla chodba prázdná, bylo možné s nimi přes mříž prohodit pár slov. Byly to prostitutky, jak mi samy řekly, do „díry“ je dali z druhého patra za trest na čtrnáct dní. Takže jsem byl v „díře“.

Ty první výslechy byly tvrdé. V sobotu a v neděli nastalo v „díře“ mrtvo, téměř klid. Bylo odpoledne a ta dvě děvčata začala krásně dvojhlasně zpívat písničku, kterou jsem kdysi dávno zpíval se svou mámou: „Na Šumavě je dolina, a v té dolině...“, první, druhá, třetí sloka, skoro jsem se dostával do sentimentální nálady, když tu se najednou chodbou rozlehl křik dozorce „držte huby, kurvy...“.

Ale já jsem si při té písničce vzpomněl na ty pěkné chvíle s mámou, tak dávno a tak daleko v jižních Čechách, a v tom zamřížovaném prázdnu jsem začal ve vzpomínkách skládat film svého života...

A v příštích měsících, o nedělích či někdy večer, jsem napsal asi dvacet stránek poznámek, abych mohl jednou říct něco o tom, co bylo. Ty jsem pak využil, když mě redaktorka rozhlasové stanice Vltava Jarmila Konrádová po létech pozvala do pořadu Osudy. A tak vlastně začala vznikat tato kniha.