Mariusz Szczygiel

Láska nebeská

2012, vydali Dokořán a Jaroslava Jiskrová - Máj

Přeložila Helena Stachová

Docela všední obyčejný den

První sloka písně končí slovy, že ten všední den v tom pohádkovém městě víc kouzla má než krásný sen
Stalo se to na jaře roku 2000 a všechno, co jsem v Praze prožíval, bylo poprvé. I první jazzový koncert v klubu U Staré paní, kde vystoupila s recitálem opravdová stará paní Vlasta Průchová. Bylo jí tehdy 74 let, zemřela o šest let později. Zpívala hlasem černocha z New Orleansu, jenže subtilně. V jejím hlase bylo slyšet celý její život. Když zazpívala Cry Me a River, umínil jsem si, že interpretaci této písně zpěvákem, kterému je méně než sedmdesát, budu od této chvíle považovat za trestný čin (Michaela Bublé a Dianu Krallovou už držím ve svém vězení). Řekla mi – tři roky nato, když už jsem mluvil česky –, že její hlas zní takhle od cigaret.

„Kouřila jste hodně?“ zeptal jsem se hloupě, protože jsem nevěděl, co říct.

„Nekouřila jsem vůbec,“ odpověděla. „Tohle mám od cigaret, které jsem nikdy nekouřila. Zpívala jsem v strašně zakouřených klubech v Chicagu.“

U Staré paní zazpívala jednu z nemnoha originálních českých swingových skladeb Docela všední obyčejný den, která mi hned zůstala v uchu. Píseň vypráví o náladě ve městě o půl šesté večer, kdy se rozsvěcují neony, a první sloka končí slovy, že ten všední den v tom pohádkovém městě víc kouzla má než krásný sen.

A právě taková témata vyhledává také fotograf František Dostál.

Malé album s jeho fotkami bylo první knihou, jakou jsem si v Čechách koupil (knihu fotografií, protože jsem neznal jazyk). Jmenovala se Praha zezadu.

Fotograf Dostál je ve věku mých rodičů, narodil se roku 1938, byl československým mistrem ve skoku vysokém (1954), nevystudoval žádnou fotografickou školu, a jak zdůrazňuje – byl dítětem ulice. Do důchodu pracoval jako konstruktér obráběcích strojů.

Jelikož polští čtenáři neměli s jeho snímky dosud co do činění, napadlo mě, že se ty fotografie skvěle hodí k mým textům a že jsou nejlepší ilustrací nálady, do níž nás uvedou dvě slova titulu této knihy. A protože pana Dostála blíže neznám a nevěděl jsem, co o něm napsat – viděli jsme se jen krátce dvakrát na knižním veletrhu v Praze –, požádal jsem ho, aby se představil sám a pro čtenáře knihy dopsal několik načatých vět.