Marek Halter 

Pražský kabalista 

2012, Garamond

Prolog

Jmenuji se David Gans. Narodil jsem se ve vestfálském Lippstadtu roku 1541 křesťanského kalendáře, neboli roku 5301 po stvoření světa Všemohoucím, budiž pochválen. Zemřel jsem o dvaasedmdesát let později v Praze. Mé jméno je vytesáno na náhrobním kameni na starém židovském hřbitově. Nad šesti rameny Davidova štítu je vyryta husa. 

Tyto dva malé znaky na kameni vystihují celý můj život. V oněch dávných dobách byl Davidův štít, tato šestiramenná hvězda, znakem pražských židů a později se stala symbolem celého židovského národa. Dnes už nikdo neví, že jsem byl první, kdo ji u svého jména nechal vytesat. Ten pád do zapomnění má své důvody. Oněch šest dokonalých ramen, trojúhelník stojící na špici a zaklesnutý do téhož obrazce, ležícího na základně, pro mne znamenalo víc než jen připomínku Šalomouna. Vyznával jsem jimi vášeň a životní potěšení, nekonečnou čistotu geometrie, schopnou nastínit v rámci astronomické vědy cestu Všemohoucího. 

Také ta husa patřila jen mně. Nutno uznat, že nešlo o opeřence nejpůvabnějšího ani nejslavnějšího. Máme nicméně stejné jméno: gans (znamená v němčině a v jidiš „husa“). Dlouho jsem to chápal tak, že se mám rozletět do světa bez naděje, že v něm budu vládnout jako orel. 

Ostatně s orly jsem přicházel do úzkého styku. Jmenovali se Galileo Galilei, Giordano Bruno, Johannes Kepler, Tycho Brahe, Izák Luria, a ten největší, koruna všech vědců a zázrak mé generace: rabi Löw, Jehuda ben Becalel, nejvyšší pražský a poznaňský rabi, kterému všichni říkáme Maharal. 

Pro mne jako oddaného žáka byla velikost jejich ducha trvalou lekcí pokory a zároveň úžasnou podívanou na naplňování díla Všemohoucího. Neboť není duchovní krásy, jejíž naplnění by se neblížilo vůli Věčného. 

Občas byl dokonce let těchto mistrů tak krásný a jejich inteligence tak zářivá, že mne oslepila. Ovládla mě iluze, že se mohu vznášet spolu s nimi. Čas mi připomněl můj rozměr. Dozvěděl jsem se, zač jim vděčím a jaké je rozpětí mých křídel. Stal jsem se tak řečeno poutníkem po jejich myšlenkách, předvaděčem jejich velikosti, které byl a dosud je zasvěcen celý můj život. 

Snad právě proto dobří obyvatelé Prahy dali vyrýt na můj kámen a pod ony dva symboly mého života tato vznešená slova: 

Zde je pohřben 
náš učitel, spravedlivý rabi David Gans, 
autor spisu Cemach David

Tato formulace je zvučná a dodnes lichotí mé hrdosti. Pokora je tvrdá škola. Celý život člověku nestačí, aby se jí naučil, a není dne, abych se jí nesnažil poddat… 

Cítím však, že ty, kdo čteš mé řádky, ztrácíš trpělivost a tvé myšlení je neklidné. Kladeš si otázku, zda ten, kdo tu k tobě promlouvá, je živý, nebo mrtvý. Onen Gans, který o sobě tvrdí, že je zrnkem prachu, husa na prostorném dvoře Všehomíra, a promlouvá jako živý, i když se jeho tělo proměnilo už před dlouhými čtyřmi sty lety v prach! 

A přesto je tomu tak. Mé tělo už neexistuje, ale má slova jsou živá. 

Všemohoucí nám přisoudil vidět pouze to viditelné a my věříme, že v něm se skrývá celá pravda. Bůh nám dal hmotu a my jí přisuzujeme vládu nad začátkem i koncem. Jak jsme slepí a domýšliví! Ale naši mistři jako Maharal, Tycho Brahe, velký Kepler a několik dalších se nespokojili s iluzemi a dosáhli nebes Poznání, které jsou pro obyčejného smrtelníka nedosažitelné.