Kéž by fronty před Divadlem na Vinohradech zase vedly až k náměstí Míru, vzpomínala Jirásková

Víc než šedesát let uplynulo od chvíle, kdy režisér Jiří Frejka, ředitel Divadla na Vinohradech, nabídl ruku Jiřině Jiráskové.

Přivedl ji do rozpaků, protože mladá studentka DAMU hned nepochopila, že jí nabízí angažmá. A netušila, že na Vinohradech podepíše smlouvu na celý svůj další umělecký život.

Co se vám vybaví jako nejstarší vzpomínka, která patří Divadlu na Vinohradech?

Můj první a nejsilnější zážitek, to je chvíle, když jsem tu po válce viděla hru Franze Werfela Jacobowski a plukovník s Bedřichem Vrbským a Jaroslavem Marvanem v hlavních rolích. Vynikající režie Jaromíra Pleskota. Taky jsem po tom titulu okamžitě sáhla, když jsem byla v divadle ředitelkou.

Změnil se tehdy váš pohled na vinohradské divadlo? Vnímá ředitelka skoro osm set míst v hledišti jinak než herečka?

Myslím, že ne. Vinohrady jsem během let poznala velmi dobře a vím, že divadlo, které má zlaté andělíčky na portálech, už přece jen touto výzdobou něco říká. Na vinohradské jeviště patří velké lidské osudy, musíme respektovat, že diváky vždy lákal příběh, který do jejich života může tak či onak zasáhnout.

Pro mě jako ředitelku bylo zavazující hlavně to, že jsem pamatovala slavná léta Frejkova a Pavlíčkova, ředitelů, kteří měli plné hlediště a vynikající ansámbl. A navíc oba měli to, co je důležité pro každého šéfa - totiž zodpovědnost ke všem členům hereckého souboru. Mysleli na nás v repertoáru a často s úkoly, na které bychom si bez jejich důvěry vůbec netroufli. Věřil byste, že jsem kvůli divadlu na začátku šedesátých let odmítla i cestu s filmaři do Indie?