Český folk se zpravidla měří jednou zaplněnou Balbínkou, takže když to venkovská kapela jako kladenské Zrní najednou dotáhne na vyprodanou Akropoli a písně na internetu promítá desetitisícům lidí, už to musí být něco extra.
Jenže Zrní, které před Vánoci pokřtilo svoji třetí desku Soundtrack ke konci světa, je krásné právě tím, jak je obyčejné a upřímné. "Myslím, že v české společnosti se cosi obrozuje a my jsme toho možná svědectvím," říká frontman kapely, zpěvák a hráč na flétnu Jan Unger.
HN: Zrní už je takřka kapelou usazených třicátníků, že?
Mluví se o nás jako o mladé kapele, ale všem nám je okolo třiceti. Přesto se necítíme usazeně. Ženatý jsem jenom já, s ženou jsme spolu už jedenáct let. Všechno v mém životě je tak nějak na dlouho.
Usazení jsme možná v tom kapelním životě. I to je jistý, ač vesměs příjemný, stereotyp. Koncerty, zkoušky, do toho máme všichni ještě práci, protože potřebujeme stálý příjem. Na rodiny nebo nějaké dovolené nezbývá moc času. S manželkou se vidím v bdělosti často jen pár hodin týdně. Jinak jsme se všichni potkali na gymplu v Kladně a hrajeme spolu už dvanáctým rokem.
HN: Co jste byli za partu? Jedničkáři?
Jo, to skončilo na základce! Na gymplu jsme si všichni nechali narůst vlasy a nastalo období vzdoru, hippies, hospod a hudby. Třeba já jsem vyfasoval několik trojek z chování, až museli rodiče párkrát na kobereček k řediteli. Většinou za tím byla neúcta k autoritám a tak. Rvaček jsem moc neměl, a když jo, tak zase jen kvůli neúctě k autoritám, tentokrát ale bitkařským. Kvůli tomu jsem párkrát dostal přes držku.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
