Na Waynea Shortera je leckdo krátký, jeho nové album představuje vrchol jazzu

Když chtějí obyvatelé měsíce Ganymed zavěsit vejce do výšky jednoho kilometru, najdou kilometrovou horu, položí vejce na vrchol a pak horu odstraní. Tak si to představoval spisovatel Isaac Asimov a podobně funguje i hudba saxofonisty Waynea Shortera.

Na novém albu Without a Net kulminuje snaha jeho kvarteta, které odstraňuje podpůrnou jazzovou hmotu a ve vzduchu nechává jen improvizované formy. Jestliže Shorterovo kvarteto představuje vrcholnou podobu současného jazzu, je album Without a Net nejdál, kam se žánr zatím dostal.

Technicky vzato jde o nepřetržitý dialog. Kvarteto nemá noty ani cíl, nanejvýš smluvené značky, jako když Shorter koncem šedesátých let účinkoval v druhém kvintetu Milese Davise. Tehdy sólista hrál, dokud mohl, a když chtěl přejít do další části skladby, domluvenou frází to signalizoval spoluhráčům.

V dnešním Shorterově kvartetu si však sólisté skáčou do řeči jako rozhádaní Italové. Popírají zavedený koncept, kdy se téma nejprve zahraje a posléze rozvíjí improvizací. Boří hranice mezi sólistou, lídrem a skladatelem. Kladou otázky a hned na ně odpovídají. Trvá to někdy minutu. A pak třeba čtvrt hodiny.