Sbírám různé podoby lásky, říká ve velkém rozhovoru spisovatel Orhan Pamuk

Na obálce českého překladu románu Orhana Pamuka Muzeum nevinnosti je cigaretových špačků jen hrstka.

Stěny skutečného Muzea nevinnosti, které Pamuk přesně před rokem otevřel v Istanbulu, jsou však lemované více než čtyřmi tisíci vajgly, které tento nositel Nobelovy ceny za literaturu, profesor srovnávací literatury na newyorské Columbia University a dnes posledním dnem i host Festivalu spisovatelů Praha, osobně vybral. Stejně jako všechno harampádí, jímž se v muzeu snaží zachytit dobovou atmosféru svého rodného Istanbulu.

"Jde ale o doplněk. Román lze číst, aniž by člověk navštívil muzeum a naopak. Budování muzea ve mně vzkřísilo malíře, kterým jsem kdysi chtěl být," říká Pamuk v rozhovoru pro Hospodářské noviny.

HN: Jak se z vás stal sběratel starých předmětů?

Všechny mé romány s výjimkou Sněhu se odehrávají v Istanbulu a bez výjimky všechny o městě svým způsobem vyprávějí. To jsem si ale prvních dvacet let své spisovatelské dráhy neuvědomoval, protože jsem se snažil psát o životě a lidské povaze, kterou v Istanbulu vnímám. V románu Muzeum nevinnosti se tyto prvky potkávají: nálady a stavy milenců, o nichž kniha vypráví, úzce souvisejí s jednotlivými částmi města.

Uvědomil jsem si, že Istanbul vnímám jako rejstřík vzpomínek. Stane se mi, že jsem zamilovaný, narazím na jezírko s průzračnou vodou či na překrásnou fontánu a do vzpomínky na ni vložím i to, jak jsem se tehdy cítil. Když se na totéž místo vrátím o mnoho let později, okamžitě si vybavím, v jakém jsem byl tehdy stavu.

I ve svých šedesáti letech mám takřka každou budovu a každé sousedství Istanbulu spojené s konkrétními vzpomínkami a tyto vzpomínky se svými citovými stavy.

HN: Takže cílem muzea je tyto vzpomínky uchovat?

Za největší dar považuji, že jsem měl možnost na vlastní oči pozorovat, jak se Istanbul s populací jednoho milionu za mého života čtrnáctkrát rozrostl. To je pro romanopisce zcela ojedinělý zážitek; například francouzský intelektuál v Paříži by musel žít dvě stě padesát let, aby mu město natolik vykypělo před očima.

Jiná věc je, že za posledních patnáct let se radikálně a mnohem rychleji mění městská kultura, jeho obyvatelé i problémy, s nimiž se potýkají. Istanbul mám zčásti zafixovaný tak, jak si jej pamatuji z dětství a jak jsem ho ostatně vylíčil ve stejnojmenném autobiografickém románu: jako lehce melancholické město s nulovými vyhlídkami na změnu, se zdeptanými obyvateli, kteří vědí, že je nečeká nic dobrého a že svůj život dožijí v chudobě.

Román nazvaný Muzeum nevinnosti, který lze číst, aniž byste skutečné muzeum navštívili, však vypráví o muži, který je posedlý láskou ke své nevlastní sestřenici, pročež začne sbírat vše, čeho se dívka dotkne. Takže jsem začal dělat totéž.