Carla Bruniová si zamazala hlas, na novém albu ale sladí i hořké šansony

Situace, v níž se po vydání svého čtvrtého alba Little French Songs ocitá francouzská písničkářka a bývalá první dáma Carla Bruniová, má předobraz v uvedení hry Václava Havla Odcházení. Ať Bruniová nyní zazpívá cokoliv, bere to veřejnost jako politické gesto.

Jenže o tom, zda píseň Le Pingouin (Tučňák) představuje karikaturu současného prezidenta Hollanda nebo zda lze šanson Mon Raymond číst jako ódu na manžela Bruniové Nicolase Sarkozyho, rozhoduje jen představivost. Pro vyznění celku to není o nic podstatnější, než jak si kdo vykládal havlovskou postavu Vlastíka Kleina. Když už, tak jedenáct popfolkových písní z nového alba Bruniové je Odcházením spíš v druhém plánu: pokud si texty na správných místech "podtrháme", skládají tajenku o ženě, která po vyvázání se z diplomatického protokolu zpívá o znovunalezené svobodě.

Jako textařka je Bruniová k přečtení napoprvé. Asi "nejsložitějším" obratem z její nové desky je dvojsmyslná hříčka "l'age sans raison" reagující na Sartrův věk rozumu a řízení se intuicí. Zbytek obsahuje jednoduché variace na zpověď ženy, která chce být někým jiným, než za koho ji považuje okolí.

V písni Pas une dame omládne a mění se v mámivou holku z ulice s rozvázanými tkaničkami, která "sní s každým nádechem", žije pro okamžik a kouří gitanky (v žánru francouzského šansonu atribut svatého Gainsbourga). Skladba Chez Keith et Anita se snaží scénami ze svobodomyslného života Keitha Richardse a Anity Pallenbergové naznačit, že "to byly tenkrát jinčí časy". A v písni Liberté hrdinka rovnou šeptá: Svobodu! Svobodu!