Z Harvardu mi zůstala přemýšlivost, říká saxofonista Joshua Redman

Silně nostalgickou a zvukově přitom současnou desku natočil přední jazzový saxofonista Joshua Redman. Na jeho novém albu Walking Shadows totiž kromě smyčcového orchestru účinkuje i kvarteto čtyř špičkových instrumentalistů v čele s klavíristou a tentokrát i producentem Bradem Mehldauem.

Přesto je to Redmanův tenorsaxofon, který takřka jako jediný sóluje v první polovině alba. Mistr, poučený kdejakými experimenty včetně nedávné sestavy se zdvojenou rytmickou sekcí či dřívějším groovovým Elastic Bandem, tentokrát hraje převzaté standardy, písně od Beatles či překvapivě skladbu i Johna Mayera.

"Kdysi mě bavilo mít jednu sestavu a té se věnovat dlouho. Dnes raději operuji s několika kapelami naráz. Když pak člověk dostane chuť hrát smutné písně, hned má s kým se do nich ponořit," říká Redman, jenž v říjnu zamíří do pražského Lucerna Music Baru, v rozhovoru pro HN.

HN: Proč jste dostal chuť hrát smutné písně?

Dokud je člověku dvacet, nostalgii považuje skoro za sprosté slovo, ne tak už ale ve středním věku. Vůbec jsem se nebál toho, že bych desku Walking Shadows přesytil příliš velkou dávkou nostalgie, bez té by ty písně docela nefungovaly. A stejně tak by nezněly dobře bez kousku melancholie. Každá balada je čímsi melancholická, i když má zprostředkovávat radost ze života nebo je sladká jako sirup, vždy potřebuje něco hořkého, aby se ten sentiment vyvážil. To lze ale těžko popsat. Ani sebelepšímu mladému muzikantovi nevysvětlíte, jak správně zahrát baladu. Do toho se musí dospět.

HN: A to se vám stalo kdy?

Už dlouho jsem chtěl natočit desku balad, pomalé a něžné hudby, měkké hudby, lyrické hudby, ale připadalo mi, že na to nejsem dostatečně vyspělý. Mezi muzikanty se říká: "Nikdy nezahraješ baladu dostatečně procítěně, dokud za sebou nebudeš něco mít a dokud si různé věci neprožiješ." Což je klišé, ale věřím, že jako všechna klišé v sobě skrývá kus pravdy. Přesto nechci vyjmenovávat, co se mi za poslední roky přihodilo, tím bych posluchače jen odváděl na falešnou stopu. Neprovozuji muziku jako doslovný přepis svého života. Spíš podvědomě, instinktivně zhodnocuji, co jsem prožil.