Uri Orlev

Ostrov v Ptačí ulici

2013, Práh, přeložila Lenka Bukovská

 

Otevřel jsem oči. Tatínek seděl na podlaze. Před ním hořela svíčka. Byl jsem hrozně unavený a navíc jsem se probudil uprostřed snu. Zívl jsem a chtěl se zkusit vrátit zpátky, abych se dozvěděl, jak sen dopadne. Někdy se to povede. Když se člověk úplně neprobere. Maminka říkávala, že do snu se můžete vrátit, jen pokud se nepodíváte z okna. Ale okno bylo teď zatemněné a venku byla stejně tma.

Něco mi tu nehrálo. Co to tatínek na podlaze dělá? Cosi kutil s malými kovovými součástkami. Poznal jsem to podle zvuku. Otíral je a díval se na ně. Pak si všiml, že jsem se na posteli posadil. Hned všechno přikryl rukou, jako by chtěl přede mnou něco utajit. Mně však bylo hned jasné, co to je. Viděl jsem rukojeť se spouští. Můj táta má pistoli! Probral jsem se docela. Chystá se s ní zabíjet Němce?

Maminka byla pryč. Šla navštívit přátele ze sionistického hnutí do ghetta A, ale nevrátila se odtamtud. Stalo se to před týdnem nebo deseti dny. Nepočítal jsem to. Na počítání mi bylo příliš smutno. Ze začátku jsme měli za to, že ji odvedli na práci někam poblíž. Pak jsme si říkali, možná ji vzali na pár dní někam dál. Nakonec jsme si začali myslet, že ji odvezli do Německa. Nebylo mnoho lidí, kteří by odtamtud přes Červený kříž dostali dopis, a nevědělo se ani, jestli ty dopisy těm, co je posílali, někdo nadiktoval nebo jestli byly opravdické.

Táta se na mě na okamžik zadíval a pak zvedl dlaně, kterými rozebranou pistoli zakrýval. Otevřel jsem pusu a chtěl jsem se začít vyptávat, ale on si položil prst na ústa. Možná kvůli Grünovým, kteří spali ve vedlejším pokoji našeho společného bytu. Slezl jsem z postele, došel k němu a posadil se ke svíčce na podlahu.

„To je opravdická pistole?“ zeptal jsem se šeptem.

„Ano,“ usmál se na mě táta.

Bylo to úplně zřejmé, ale já tomu nemohl uvěřit. Neslyšel jsem, že by někdo ze sousedů měl pistoli. Jestli v ghettu byli nějací lidé, kteří ji měli, bylo jich určitě hodně málo. Možná tak dva tři. Po pravdě řečeno, neměl jsem tušení kolik. Takové věci se před dětmi tajily.

„Co to děláš?“

„Čistím ji a olejuju, abych ji měl připravenou. Pro všechny případy.“

„Půjdeš zabíjet Němce?“

„Ano,“ odpověděl táta.

Polekal jsem se.

„Zítra?“

„Ne,“ uklidnil mě táta, „neboj.“

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se