Roland Barthes 

Říše znaků 

2013, fra, přeložil Petr Zavadil

Neznámý jazyk

Sen: znát cizí (zvláštní) jazyk a přesto mu nerozumět: pochytit v něm odlišnost, aniž by si tuto odlišnost někdy přivlastnila povrchní společenskost řeči, sdělnost nebo vulgarita; poznat hranice možností našeho jazyka pozitivně odrážené v novém jazyce; naučit se systematiku nepochopitelného; rozebrat naši „skutečnost“ pod vlivem jiného členění, jiných syntaxí; objevit neslýchaná postavení podmětu ve větě, posunout jeho topologii; jedním slovem sestoupit do nepřeložitelnosti, pocítit její otřes a přitom ho nijak netlumit, dokud se v nás celý Západ nezachvěje a nezakolísají práva naší rodné řeči, té, jež pochází od našich otců a která z nás také dělá otce a vlastníky kultury, již právě historie proměňuje v „přirozenost“.

Víme, že základní koncepty aristotelské filozofie byly svým způsobem vynucené základním členěním řečtiny.

Jak by naopak bylo blahodárné přenést se do vidiny nepřekonatelných odlišností, již nám může v záblescích vnuknout nějaký velmi vzdálený jazyk.

Kapitola ze Sapira nebo z Whorfa o jazyce činuk, nootka, hopi, z Graneta o čínštině, názor nějakého přítele na japonštinu, to vše otevírá celistvou romanesknost, o níž si lze udělat představu jen na základě několika moderních textů (ovšem žádného románu) umožňujících zahlédnout krajinu, kterou naše promluva (ta, jejíž vlastníky jsme) nemohla za žádnou cenu vytušit ani objevit.