Miloš Urban 

Přišla z moře 

2014, Argo

Výdělek ze své roční stáže bych dal za to, abych ji viděl v té vodě na vlastní oči. Nejen ze záběrů kamer hlídajících pláž. Jak připlavala na mírných vlnách, stoupla si na dno, šla po něm několik metrů a pak se zastavila. Tohle nezaznamenaly ani kamery; nespatřil to nikdo.

Když ji zaměřilo jedno otáčející se elektronické oko a pak druhé, už tam byla. Stála tam. Být vlny toho rána silnější, na místě by nevydržela, ale pohyb solného roztoku francouzsky zvaného La Manche (Rukáv) a anglicky The English Channel (Anglický kanál) byl po bouřce tak líný, že vydržela stát bez pohnutí dvacet dva minut, než ji pracovník dozorčí služby na svém monitoru zaznamenal.

Mezitím patrně spal. Poslal tam strážníka. Když na ni muž v uniformě promluvil, pohlédla na něj jakoby v úžasu. Neřekla ani slovo. Vypadala trochu jako cizinka. 

Později jsme psali tu reportáž a Trevor se zeptal, jestli vím, jak se Kanál řekne bretonsky. Nevěděl jsem a on řekl: Mor Breizh. Uvízlo mi to v hlavě, protože člověku jako já ten název nutně připomíná česká slova ”moře“ a ”břeh“. Dvě slova, jež k sobě patří, ale nikdy nemůžou znamenat obojí. Buď jedno, anebo druhé. A přesto: Moře Břeh. Jako byste mostu dali název Řeka nebo řece Most. 

Doktorka Fitzwilliamová pak tvrdila, že by nikdo nevydržel ve studené vodě tak dlouho – právě to je podle ní přesvědčivým důkazem, že dívka svůj vyšinutý stav nehraje. Jak se tam ale ocitla, to Beryl Fitzwilliamová nezkoumala, ani ji to nezajímalo. Jen přidala poznámku, že by člověk, který není na něco takového trénován, těžko uplaval v moři víc než dva kilometry.

Namítl jsem, že po noční bouři bylo moře nezvykle klidné. Pokud si nevšimla, jevilo se celé jaro neobyčejně teplé a začátek léta je skoro tropický – možná proto se úžina mezi Anglií a Francií chová tak nevyzpytatelně. 

Pokývala hlavou, myšlenkami jinde. ”Možná chtěla doplavat do Anglie, ale nenašla tu Anglii, kterou znala. A oněměla. Stává se to.“ 

Zapochyboval jsem, zda doktorka Fitzwilliamová jako psychiatr využívaný policií je způsobilá něčím přispět. 

”Ale odkud by plavala?“ dumala dál nahlas. ”Až z Francie? Tomu sám nevěříte.“ 

Nevěděl jsem, stejně jako nevěděl nikdo z ostatních, co si o tom myslet. Coru na otevřeném moři neviděli. Viděli ji na okraji – na hranici mezi mořem a břehem. Předpokládali tedy, že připlavala. A protože byla vyčerpaná, muselo to být z velké dálky. 

Kdybych nepracoval v místních novinách, asi by se mé cesty s jejími nikdy neprotnuly. Ale byl jsem na stáži v Eastbourne Standardu, milých, lehce bulvárních lokálních novinách sympatického, nijak významného přímořského města. Výměnný program pro občany zemí EU.

Náš deník si zakládá na tom, že má ”večerní vydání“, což je nesmysl hned ze dvou důvodů: onen ”večer“ v redakci začíná už ve dvě odpoledne, a pak – přestože tenhle čas máme dodržovat, aby i v odpolední edici bylo za každou cenu něco nového – nikdo z redaktorů nečeká se svými ”večerními“ příspěvky déle než do dvanácti. U oběda se internetové zpravodajství konzumuje nejvíc. Takže večerní zprávy jdou ven v poledne. 

Se vším se spěchá, všechno musí být hned. Ale tahle dívka si počkala, než si jí všimli. Že tam v té vodě stojí a čeká. Anebo nečeká, ale naprosto neví, co má dělat.

Fotografie, které Standard pustil na internet, byly různé kvality. Ale jedna se vcelku povedla. Byla ostřejší a vůbec mnohem lepší než ta úplně první, pořízená o něco dřív mužem, který fotil své děti, kterak si staví na hranici pláže a moře písečný hrad (blíž k městu už byla pláž oblázková). Neznámá stála pár metrů za nimi a voda jí sahala po pás, možná kousek nad.

Musela zrovna připlavat, zplihlé vlasy jí ještě zakrývaly oči. Pozvedala zrovna rozmazané ruce z moře; zdálo se, že z nich crčí voda. Vypadala jako ztroskotaná mátoha, vůbec tam za ty děti nepatřila. Už tehdy bylo v jejím postoji něco nepřirozeně napjatého. Měl jsem dojem, že chodidly hledá pevné dno, ale to se vymílá a drolí a ujíždí pod nohama. 
Seděli jsme vedle sebe v taxíku. Trevor mě vytáhl z redakce, ať jedu s ním; nebudu litovat. Tak trochu za to všechno může on. Za můj nový osud. Jeho počátek. Ale ono to tak je. A to se s ním už nevídám.

Právě Trevor měl ve Standardu na starost stážisty, které každý přehlíží a nikdo nepotřebuje, zvlášť teď, když se noviny dělají on-line. Ale já tam byl – v místních novinách jihoanglického městečka Eastbourne. Podobně na tom byl můj anglický kolega, jehož jsem nikdy nepoznal. Věděl jsem o něm jen to, že si praxi recipročně odbývá v regionálním plátku zvaném Karlovarský deník.

”Máme scoop,“ mnul si ruce Trevor a já si nebyl jistý, jestli to myslí ironicky, anebo vážně. Jeho ironie obvykle hraničila s cynismem, většinou se dala poznat. Teď ale ne. Měl tím slovíčkem ”scoop“ na mysli zprávu dne, nebo spíš zprávu týdne či dokonce měsíce, jestli ne rovnou celé sezony, neboť v Eastbourne si noviny musí obvykle vystačit s auty – jejich vykrádáním a nehodami.

Taková vražda se tu uděje jednou za pět let, a já byl ve Standardu právě ve vražedném mezidobí – před půl třetím rokem zmizela ze své vily bohatá dědička ve středním věku; poté se ukázalo, že ji zabil její o deset let mladší milenec, co měl sám peněz jako šlupek, protože pracoval jako dispečer letového provozu na letišti Stanwick. Pouhý plat ještě nikdy nikomu nestačil. 

Byl jsem rád, že jsem mezi vraždami, a tedy na mě žádný hrdelní zločin, jak mu tady říkali, nemůže vyjít, přestože se mé psaní pro Eastbourne Standard mělo týkat především kriminálních skutků. Takže než mě Trevor nasoukal do taxíku, má poslední reportáž byla o altánku ve veřejném parku, kde každou neděli hrála dechovka, ale ve středu za horké noci dvanáctého na třináctého června ho někdo zdemoloval tak, že musel být z parku odstraněn. 

Všeobecně se mínilo, že předčasné léto, které nadarmo spalovalo liduprázdné pláže a ohřívalo moře na teplotu, za niž by se nemusela stydět ani Riviéra, může za všechny přestupky a drobné zločiny, jež náš jihoanglický kout sužovaly v době mého stážování. Ale aby zblázněné pozdní jaro vyvolalo u někoho vražedné choutky?

To ne. Jsme přece v Anglii. 

Trevor mě tedy na reportáž k policajtům nevzal proto, že by tam doopravdy čichal nějaký případ, a už vůbec ne scoop, ale potřeboval si to zapsat do výkazu činnosti. Za mou zdárnou stáž dostával od Standardu příplatek plynoucí z evropských dotací. 

Skutečnou jsem ji tedy viděl až v policejní cele. Byla tam proto, že nikdo nevěděl, kdo je; nakonec mohla být odkudkoli. Říkalo se pak, že jenom civí před sebe, nemluví a nehýbe se; že ji nějaká událost na otevřeném moři připravila o rozum. To však nebyla pravda.

Konstábl nás informoval, že během odpoledne chtěla třikrát odejít. Jen tak se zvedla a v plavkách, které na ní už uschly, zamířila z policejní stanice na ulici. Eastbourne není zvlášť puritánské město, spíš naopak, a muslimská menšina je tu zanedbatelná, ale přece jenom bylo lepší dát ji pod zámek; už proto, aby někomu nevběhla pod auto. 

Z pláže ji přivezli v půl jedenácté. Ve vodě byla bůhví jak dlouho, v oné strnulé póze od čtvrt na deset. Když jsme krátce před druhou vyslali zprávu o nalezené ”mořské panně“ na internet do ”večerního“ vydání, podivil se Trevor, že ji v té vodě nezabilo podchlazení. 

Samozřejmě jsme v redakci probrali možnost, že je to další němý nalezenec, podobně jako ten mladý muž, co se před pár lety jen tak objevil na pláži, nemluvil, tvářil se jako šestiletý hošík, pak hrál krásně na klavír a někdo v tom spatřoval mimořádně sofistikovaný způsob komunikace; asi jako v Blízkých setkáních třetího druhu, když přilétli Marťani. Anebo ten jinoch, co ho našli zcela dezorientovaného v lese někde v Německu. Taky zprvu působil jako mimozemšťan. 

”Fakes,“ shrnula je Pauline na jednu hromadu, když jsem to s ní v posteli probíral. Všecko to byli podvodníci – i ti, o kterých pak média mluvila s větší opatrností nebo raději vůbec. Zčistajasna se někde objevit a tajemně mlčet se stalo módou mezi mladými pošetilci, kteří nevěděli, jak jinak na sebe upozornit. 

V redakci tak přísní nebyli. Eastbourne Standard neměl takhle poutavou zprávu dobrých pět let. Proto po tom Trevor skočil a mě vzal s sebou, aby zabil dvě mouchy jednou ranou. 

A tak jsme dojeli na policejní stanici, u přepážky se prokázali novinářskými kartičkami a počkali na příchod konstábla Dunna, který nás dostal na starost. Nikdy dřív jsem si s žádným anglickým policistou nepodal ruku, nikdy žádnému nebyl takhle nablízku. Byl vysoký a obtloustlý a voněl deodorantem, který jsem používal na střední škole. (Kosmetika je vskutku nadnárodní a EU je pro ni malý píseček.)

Celkem žoviálně klábosil s Trevorem, s nímž se znal, zatímco mně zmáčkl ruku, až mi zapraskalo v zápěstí. Při tom utrousil poznámku, že slečnu ve žlutých plavkách, co ji ráno ”vyzvedli“ na pláži, zatím umístili do cely, protože jednak se pokusila nejednou odejít a pak by to mohla být imigrantka z východní Evropy.

Měl jsem pocit, že tuhle poznámku vyřkl poněkud významněji a že byla určena spíš mně než Trevorovi. Takhle něco mu odseknout... Nic mě nenapadlo. Říkal jsem si, že musím být neutrální, ale šlo to ztuha. Uvědomil jsem si, že jak nemám policajty rád doma v Čechách, v Anglii to nebude jiné. V něčem jsou si strašidelně podobní. 

Dívka od chvíle, co si pro ni přijeli na pláž, nevyřkla jediné slovo. Se skoro žádným, snad jen lehoučce znepokojeným výrazem hleděla před sebe, na čele mělkou vrásku. Občas tence zakňourala, asi jako odrostlejší pes, co je dobře vychovaný, ale přece jen nemá daleko k panice. Nicméně mlčela dál a ani nebylo jasné, zda otázky, jež na ni pršely, vůbec slyší. 

Trevor z ní byl nadšený. Eastbournský Standard objevil svou hvězdu okurkové sezony. 

Ale pořád předbíhám. 

Šel jsem za zády konstábla Dunna, narvanými v tuhé černé uniformě páchnoucí škrobem a prádelnou a taky tím deodorantem, a za hřbetem jen o něco drobnějším, který patřil Trevoru Masonovi, kolegovi z redakce, jenž s oblibou nosil hnědé manšestráky a letité zelené sako. Což není důležité, anebo nebylo by v jiné situaci.

Ale mně se ten pohled vybaví vždycky, když na ni pomyslím: dva chlápci mě vedou chodbou na policejní stanici, což je dost skličující, ale já potom uvidím ji. 

Dunn nám opakoval, že nás sice nebude zamykat, ale máme dávat pozor, slečna nesmí utéct, dokud si pro ni nepřijde někdo z rodiny (protože potom by to měl na triku on, kdyby se jí něco stalo), a to je právě ta potíž – nikdo neví, odkud je a jestli vůbec nějakou rodinu má a kde, protože se o ni dosud nikdo nepřihlásil. Když odemykal mříž, chrastil klíči přesně jako bachaři ve filmech z vězeňského prostředí.