Nihad Sirees

Ticho a vřava 

Odeon, 2014, přeložila Alexandra Pflimpflová

Je děsné horko a prostěradlo na posteli, kde spím, je doslova mokré. Cítím to ještě dřív, než otevřu oči. V tom úmorném vedru se mi špatně dýchá, po krku mi stéká čůrek potu.

Vztáhnu ruku a otřu se nad horním rtem, tam, kde pot ulpívá v podobě jemných krůpějí. Otočím se na levou stranu, abych se podíval na nástěnné hodiny nad oknem.

Oslepí mě denní světlo, které sem proniká zvenčí, přesto se mi podaří rozeznat ručičky: je teprve půl deváté, ale podle randálu z ulice mám dojem, že den už značně pokročil.

Stáhnu ze sebe provlhlý nátělník a zhluboka si povzdechnu; dávám tím najevo své znechucení a mrzutou náladu: budu si muset koupit ventilátor. Mám na sebe vztek, už několikrát jsem totiž požádal máti o peníze, ale místo abych si za ně koupil ventilátor, utratil jsem je za jídlo a za tabák.

Rád bych si ještě poležel, a tak si vyleju celou láhev vody na hlavu a nahou hruď, to mě osvěží. Tenhle trik mě naučila Lama. Má ve zvyku namočit ručník a na chvilku mi ho rozprostřít na nahé tělo, dokud neucítím, jak do mě proniká chlad. Potom ho vezme za dva cípy a přejíždí mi s ním po hrudníku, pak po břichu a dál až po nohou.

Příjemně mě to osvěžuje, aspoň do té doby, než voda vsáklá do ručníku zas nedostane svou normální teplotu. Tahle metoda mě ale dokáže zároveň vzrušit a na mé vzrušení Lama vždycky pohotově reaguje.

Někdy dělám hloupého a předstírám, že jsem její léčku nepochopil; když se takhle zdráhám, tím spíš mi pak padne do náruče.

Zvuky, které ke mně doléhají zvenčí, jsou dost chaotické. Všeobecnou vřavu protíná třaskavé chrchlání tlampače, ze kterého jakýsi odporný hlas odpaluje salvy slabik oslavných, nesrozumitelných básní, načež se odmlčí a předčítá nařízení vlády.

Smysl slov se vytrácí, poněvadž z dalšího tlampače burácejí vlastenecké písně a do toho školáci a studenti skandují svá provolávání slávy.

Proč místo toho bílého papíru nalepeného na skle nemám nějaký závěs, který by mě chránil před oslňujícím denním světlem? Máti mi několikrát nabízela, že mi takový ušije, ale prý jí napřed musím dát rozměry okna.

Slíbil jsem jí, že koupím pásmový metr a změřím to, ale nenašel jsem nikoho, kdo by mi půjčil ten s pružinou, takový, co se dá po měření zas pouhým stisknutím tlačítka zatáhnout. Vzhledem k té bezvýchodné situaci mi máti doporučila, abych okno změřil pomocí provázku, ale ani na to jsem se nezmohl.

Jestli to tak půjde dál, nakonec, abych si ulevil od randálu a světla, si nejspíš postavím před okno knihovnu!

Byt Lamy je teplejší než ten můj, protože je tam jen jedno okno, orientované přímo na jih. Zato má širší postel, která tolik nevrže jako ta moje. Koupelna je hned vedle kuchyně, na druhém konci bytu, který sestává ze dvou místností: ložnice – té, co má jen jedno okno –, a pak haly, vlastně takové sotva širší chodbičky, co vede na jednom konci do ložnice a na druhém do kuchyně a do koupelny.

To ten můj byt se skládá ze tří oddělených místností: v první spím, ve druhé pracuji a v té třetí přijímám přátele a různé další hosty. Všechny mají okna, dokonce i kuchyň, odkud je francouzským oknem přístup na balkon. Byt je světlý a dostatečně v něm proudí vzduch, ale i tak je mi tu horko a hodně se potím – když se probudím, jsem vždycky celý mokrý.

Do bytu proniká světlo a řev tlampačů, protože dům směřuje do dvou ulic, ve kterých se nachází několik mešit, budova úřadu a škola. Pokaždé, když nadávám na ten randál a vedro, máti mi na to řekne, že můžu být rád, že bydlím v tak živé čtvrti.

Nikdy jsem nepochopil, proč se tomu říká „živá“. Podle mého názoru tím má máti spíš na mysli, že je to dost vyhledávaná čtvrť, hodně frekventovaná anebo taky že ji protíná několik dopravních tepen.

Moje čtvrť není „živá“, nýbrž to v ní burácí, soudě podle množství decibelů, co se mi v jednom kuse zařezávají do uší a nenapravitelně ruší můj klid.

Byt Lamy je tišší, dokonce se dá říct, že je „poklidný“. Sotva v něm zaslechnete kroky obyvatel pobřeží. Neprojíždějí tudy žádná auta, v okolí není žádný minaret.

Nájemníci v domě osvědčili dobrý vkus, když si nepořídili žádné děti, a dokonce ani Lamina postel nevrže! Zatímco já, abych ten kravál aspoň trochu ztlumil, tady musím zavírat okna a smažit se v žáru letošního léta, které si nezadá s výhní v pouštních oblastech.

Přál bych si, aby tu Lama byla vedle mě, mohl bych ji požádat, aby namočila ručník a chytla ho za cípy, jak to umí jen ona, mezi palec a ukazováček, a pak mi s ním přejela po nahém těle. Bohužel je ve své vlastní peci.

Když od ní odcházím, snaží se mě celého všemožně osvěžit: ustavičně odbíhá do koupelny, chvilku postojí pod sprchou a pak se vrátí bez osušení do pokoje a tam se o mě otírá, aby na mě přenesla svůj chlad. Při tomhle osvěžovacím procesu nepřestává pofňukávat: ví moc dobře, že když je mi horko, dokáže mě naštvat každá maličkost a obzvlášť tohle její marnotratné mazlení, kterým na mě v tom pekelném vedru plýtvá.

Je jí jasné, že se co nevidět obléknu a diskrétně vypadnu, ani nepočkám na svítání.