Recenze: Poslední přenos z Metropolitní opery jako Rossiniho staccatová smršť

Muzikologové, kteří po generace opakovali, že kromě Lazebníka sevillského a Viléma Tella jsou ostatní opery Gioacchina Rossiniho neživotné, by se divili.

Newyorská Metropolitní opera si na závěr přímých přenosů této sezony vybrala jeho Popelku už podruhé v pouhých pěti letech! Dokonce ve stejné inscenaci a se třemi z tehdejších sólistů.

Právě mezi těmito zápornými postavami známé pohádky to v sobotu také v českých kinech tempově i rytmicky, zvukově i herecky vřelo nejsilněji.

Otec dvou zlých dcer a Popelčin otčím se v podání Alessandra Corbelliho vyskotačil i ve staccatových jazykolamech. Jinak totiž rychlost, určená šéfdirigentem Fabiem Luisim, okouzlovala hravostí, ale ne vždy – zejména v ansámblech – také přesností.

Corbelliho zjev, basbaryton i tanečnost bezděčně připomínaly dávného Karla Bermana coby Bartola v Lazebníkovi sevillském.