Kjersti A. Skomsvoldová 

Čím jdu rychleji, tím jsem menší 

2014, Argo, přeložil Ondřej Vimr

Vždycky mě potěšilo, když jsem si něco mohla odškrtnout. Čelenky, zimu, jaro, léto, podzim. Epsilonův pracovní život.

Hotovo, vyřízeno. Svoje následky měla moje netrpělivost tenkrát, když mi Epsilon dal k narozeninám orchidej.

Nijak zvlášť jsem si orchidej nepřála, nikdy jsem nechápala, co lidi na kytkách mají, nakonec přece stejně zvadnou. Nejvíc jsem si přála, aby Epsilon šel do důchodu. „Jenže já si občas potřebuju odpočinout od té...,“ a už to vypadalo, že řekne „společné samoty“, ale pak řekl „nahoty“. „Tím myslíš mě?“ zeptala jsem se. „Nikoho jsem nejmenoval,“ ohradil se. 

Tak už jsem se pak svlékala radši před orchidejí a co nevidět na ní vyrašily pupeny, obsypala se růžovými květy.

„Kdybys měla takový účinek na mě, to bych si nechal líbit,“ komentoval to Epsilon. 

K orchideji byl přibalený návod k použití, kde se psalo, že po odkvětu se má seříznout a za šest měsíců že znovu vykvete. Dennodenně jsem ji sledovala, jestli už nehodlá odkvést. Nakonec jsem to nevydržela, lepší to vyřídit rovnou, řekla jsem si a všechny květy jsem ustříhala, zbyly jen dva tenké stonky. 

„Co se to tady stalo?“ podivoval se Epsilon, když přišel z práce.

„Jinak to nešlo,“ vysvětlovala jsem. „Nechtěla odkvést. Ale neboj, za šest měsíců zase vykvete, na podzim. Kdybych s tím ještě otálela, tak bychom taky mohli čekat až do zimy.“ 

Ale přišel podzim, po něm zima, jaro a květy nikde, orchidej to nepřežila a k dalším narozeninám jsem dostala dekorační polštářek. 

Jak tu tak ležím v posteli, nejsem vůbec netrpělivá, naopak, a přála bych si, abych si to málo, co mi ze života zbývá, mohla schovat na dobu, až budu vědět, jak s tím naložit.

To ale nejde, to bych se musela uložit do mrazáku a ten my máme jen takový malý nad lednicí. Venku slyším lidi, jak jdou z práce domů a dohadují se, co si dají k večeři, zatímco já tu ležím, celé mi to připomíná jednu knížku, kterou jsem četla.

Asi bych měla zhasnout. I když to vlastně nehraje žádnou roli, chlap s kosou vidí i po tmě, ten si mě najde i tak. Cítím něco? V nohou? V rukách? Celkem by mě zajímalo, na co umřu. Zahýbám prsty na nohou i na rukou. Levou půlku těla mám ochrnutou, to je naprosto jasné. A pravou taky. Ale nejspíš to bude srdce. Před Epsilonem bylo jako hrozen, teď je to hrozinka. Anebo to budou mandle, na ty není spoleh.

Než někdo zjistí, že jsem zaklepala bačkorama, může to trvat celou věčnost. Četla jsem v novinách o nějakém Číňanovi, který doma ležel mrtvý dvacet let, datum stanovili podle novin na stole v kuchyni, a když ho našli, byla z něj kostra v pyžamu.

Taky ze mě bude kostra v pyžamu. Anebo začnu být cítit, sousedi si nejdřív budou myslet, že to jsou Pákistánci v přízemí, ale když si začnou stěžovat i oni, někdo si vzpomene na starou bábu ve třetím.

„Tu přece zabili za války, ne?“ budou namítat. „Ale ne,“ ohradí se June, můj soused od vedle. „Viděl jsem ji loni na Vánoce. Asi bysme měli zavolat pohotovost.“ 

Jako malá holka jsem vždycky snila o tom, že pro mě přijede sanitka, a když se poblíž nějaká objevila, držela jsem si palce a šeptala jsem: „Ať jsem to já, ať jsem to já,“ ale nikdy jsem to já nebyla, sanitka pokaždé jela někam dál, poznala jsem to podle sirény.

Teď zase slyším v dálce houkání sanitky a mělo by se blížit ke mně, protože mám čisté kalhotky a už brzo umřu. Ale místo toho se v sanitce veze někdo jiný, kdo už za sebe nenese odpovědnost. 

Venku se stmívá, pokouším se soustředit na něco užitečného a jediné, co má teď nějaký význam, je to, jaká budou moje poslední slova. „Pravděpodobnost, že umřeme, je určitě menší než ε, pokud je ε mikroskopicky malé množství,“ řekla jsem Epsilonovi. Nebylo mi podobné říct něco takového, měla jsem říct něco jiného. 

Chci říct něco smysluplného, celou noc v posteli nezamhouřím oka a snažím se přijít na něco, co se bude rýmovat.

Cítím v kostech, že tady už ležet zůstanu. Pak ale přijde ráno a já dostanu hlad. 

Epsilon tvrdí, že statisticky vzato umřeme nejpravděpodobněji v posteli. 

Asi bych měla vstát.