Lucien Deprijck

Ostrovy, na kterých ztroskotávám

2014, 65. pole, přeložila Martina Loskotová

Pátý ostrov, na kterém ztroskotávám, je přeplněný lidmi.

Panika na hořící lodi. Instrukce pro nouzové případy jsou zapomenuty, předchozího dne při nácviku jsme všichni pobaveně škubali za záchranné vesty, fotili jsme se a báječně se bavili.

Oba mladí stevardi jen vzbuzují lítost, už se jim nepodaří vnést do chaosu řád. Je to i tím, že většina pasažérů je opilá. A oheň se šíří úděsnou rychlostí.

Nahrneme se do záchranného člunu, je plný do posledního místa a je spuštěn na vodu – alespoň že tohle funguje. Postupně se ale do něj škrábou ti, kteří skočili přes palubu. Člun je už tak plný, že by ho potopil i jen jediný další člověk. Co nejrychleji veslujeme pryč.

Loď doslova spolkla voda, otáčíme se a už po ní není ani památka. Druhý záchranný člun pluje v opačném směru, vidíme, jak zuřivě veslují, mají stejný problém jako my. Možná se také právě ptají, zda se nemají připojit k těm druhým a následovat je, a možná i jejich velitel hlásí, že jsou to idioti, že plují tam, kam plují, a že je přece jasné, že se musí dát tímhle směrem.

Naším směrem je jihozápad, jak se domnívám, ale možná se domnívám špatně. Mám strach. Přeju si, abych se býval nikdy nedal přemluvit k téhle pitomé cestě.

„Ostrov“ je protáhlá, lehce vyvýšená skála v moři. Jsme přešťastní, že tu je, je to lepší než nic, zvlášť poté, co jsme s člunem najeli na útes, nateklo do něj a my jsme s hrozným jekotem skončili ve vodě. Tak tohle nám tedy přinesl náš směr.

Onen skalní útvar se zdvíhá nedaleko od nás v moři a všichni k němu v panice plavou. Moře se čeří všemi těmi lidmi, je slyšet křik těch, které to unáší pryč, protože neumí plavat. Nebo alespoň ne dost dobře.

Je tu totiž silný proud, se kterým člověk musí bojovat, aby dosáhl spásné „země“. Tam se pak všichni sápou nahoru, někteří vysílením klesají a jsou strháváni ostatními, kteří postupují dál. Brzy se malá skalní plošina hemží trosečníky, je slyšet hrozný křik lidí, kteří se také ještě chtějí dostat nahoru, nastává strkání a mačkání, vše doprovázené žalostnou změtí hlasů.

K ostrovu se dostávám poměrně pozdě, neměl jsem si tak nacpat břicho francouzským koláčem a neměl jsem tolik ochutnávat prvotřídní whisky, ale konečně jsem u cíle a pokouším se vydrápat nahoru. Což vůbec není tak jednoduché. Slovo, které je tu slyšet nejčastěji, je „hej!“.

„Hej, co to má znamenat!“

„Hej, dávej pozor!“

„Tady už nejni žádnej plac!“

To je Bürger, Kolíňák, který na baru vyprávěl jeden vtip za druhým a dokázal vykouzlit minci za vaším uchem. Teď nám chce sdělit, že ostrůvek už je plný.

S vypětím sil lezu na skálu, ale hned vykřiknu, protože mi někdo šlápne na ruku. Můj křik se ztrácí ve vřavě. Tak tak vstanu, ještě se dá najít trochu místa, je to samé strkání, lidská masa je neustále v pohybu, pořád se přemísťuje a ustupuje, protože ještě připlavávají další trosečníci.

Celkem to může být na osmdesát lidí, kteří tu hledají spásu, ale tolik tenhle rádoby ostrov nemůže pojmout. Situaci nezjednodušuje ani to, že se tu a tam lidé vyčerpáním hroutí, možná se jednoduše sesmýknou, protože skála je kluzká, asi jak je při každém přílivu omývána vlnami; a tak vyvstává otázka, zda se vlny nebudou převalovat mezi námi nebo dokonce nad námi.

Ve své blízkosti nepoznávám nikoho kromě van Wildeho, Holanďana, jednoho z mužů, se kterými jsem popíjel na baru. Když jsem připlaval, natáhl po mně ruku a pevně mě chytil. Lidé jsou zkrátka takoví, povrchní známost za normálních okolností se v krizové situaci změní v pevné přátelství. Van Wilde mi připadá jako dlouholetý kamarád, jen proto, že ho znám.

„Kde je Bartusch?“

Van Wilde neodpovídá, vypadá, jako by měl každou chvíli začít brečet, a opakuje pořád dokola: „Ach můj bože! Ach můj bože!“ Možná kvůli mně to pronáší mou řečí, Holanďané jsou prostě takoví, velmi přizpůsobiví, prostě milí hoši.

Bartusch je můj kamarád, to on mě vytáhl na tuto „zábavnou“ plavbu, a já ho teď nikde nevidím. Možná je mrtvý. Nebo stojí někde v tom davu mokrých, promrzlých lidí. Je začátek léta a my jsme kdesi v Atlantském oceánu u severoafrických břehů, v docela příjemných zeměpisných šířkách, ale vypadá to, jako by to vítr nevěděl, je studený a profukuje nás skrz naskrz. Tak to prostě je, když se člověk máčí ve studené vodě a pak stojí v silném mořském větru.

Vidím mnoho mužů, jen několik žen, ty pravděpodobně nasedly do druhého člunu – člověk prostě nemůže mít stále štěstí. Několik jich však rozpoznávám. Starší dámu, která dlouho seděla na baru vedle mě, elegantní, úchvatně stříbrošedou, jejíž hezký hladký obličej nevypovídal nic o jejím věku, zatímco ruce ho prozradily, a jejíž pečlivý účes se rozmočil ve vodě; vypadá jako mokrá slepice.

Jednu z dívek, které obsluhovaly na baru, vyhublou blondýnu. Také mírně korpulentní dámu, která se vší důstojností stojí na skále ve svých zelených šatech a jehlových střevíčkách; netuším, jak to dokázala, že v nich vydržela celou dobu.

Z moře lezou další a další trosečníci, začíná tu být opravdu těsno a lidé se na sebe sápou, aby se nějak zachytili. Zděšené výkřiky prorážejí zvukovou kulisu, kterou tvoří především vítr a moře. Ti, kteří stojí na kraji, mohou sklouznout do vody, a některým se to skutečně stane. Načež se lidé pokoušejí probojovat zvnějšku dovnitř, aby byli v bezpečí.

Tomu se ale zase brání ti, co stojí víc uvnitř. A tak po nějaké chvíli znovu začíná strkání a tahání, na okamžik se dostávám do chumlu a dříve, než si uvědomím, jak se to stalo, skončím zase na kraji. Přimáčknu se k jiným lidem. Ti s tím však ne vždy souhlasí, a tak se stejně jako prve odevšad ozývá „hej!“ jako nejběžnější dorozumívací prostředek, stejně jako další varianty „hé!“ a „ej!“, podle toho, odkud kdo pochází. Němci jsou tu v absolutní převaze, ale jsou tu i Francouzi, Holanďani a Poláci.

Vidím, jak lidé sklouzávají a končí ve vodě, jak kolem sebe zběsile máchají a pokoušejí se dostat znovu nahoru. Což je stále beznadějnější, protože ostrůvek se mezitím zaplnil.

Odněkud slyším: „Klid, panstvo, klid!“ – neúspěšný pokus převzít velení.

„Držte se pevně u sebe!“

„Dejte ty ruce pryč, jinak...“

Očividně neexistuje jednotná strategie.

Nevím, kde beru čas a nervy na to, abych si představil, jak bychom vypadali pro vnějšího pozorovatele z dálky nebo z výšky. Moc času na přemýšlení tady opravdu není. O tom, kde přesně jsme. Jak to tu bude dál. Jestli nás najdou. Ani nemluvě o tom, jestli nás vůbec hledají.

Jestli se přes nás převalí přílivové vlny. Každý je příliš zaměstnán tím, jak si hájí a snaží se vylepšovat svou pozici. Teď už jsou skoro všichni nahoře, ale ve vodě pořád ještě bojuje pár lidí, kteří se na skálu nedostali nebo se znovu ocitli v moři.

Ze začátku se ještě všichni snažili ostatním pomáhat, vytahovat je a držet, když to vypadalo, že by mohli sklouznout zpátky do vody. Což se pořád děje, protože pohyb davu neustává a najednou se vzedme jako vlna v místě, které bylo ještě před chvílí klidné a pokojné.

Nejpozději v momentě, kdy se člověk znovu ocitne ve vodě, začne upřednostňovat vlastní bezpečí, a čím víc hrozí, že znovu spadne, tím ochotněji se smíří s faktem, že tímto osudem budou stiženi jiní.