Riku Korhonen

Lékařský román 

2014, Dauphin, přeložily Adéla Miklasová a Kateřina Kollerová

Do sauny se nás vešlo všech sedm. Byla to bezduchá elektrická sauna, ale dobře zahřátá. Náš rozhovor byl po fotbale otevřený.

Bok po boku jsme seděli v páře, kterou Sami vytvářel poléváním horkých kamenů. Hovor se stočil k pornu.

Samiho kamarád s psíma očima vyprávěl, že poslední měsíce bojuje se závislostí na internetovém pornu. 

– Sledování už překročilo veškeré meze. Zabil jsem tím všechny večery, rána před prací. Když bylo nejhůř, tak i obědové pauzy. 

– Co jsi s tím udělal? 

– Po pravdě jsem se vzpamatoval, když jsem si začal všímat jistých znepokojivých věcí. 

– Jakých? 

– Začal jsem poznávat orgány, i když ještě nebylo vidět obličeje. Jako že to je růžová buclatá frndička Silvie Saint. A ty úžasné silné kotníky. A ta bradavice na zadku. Nebo tady rozkošné mokré pysky Chrissy Moran. Vypadají totiž jako otakárek fenyklový. 

– No jó. To by kolikrát vydalo i za sbírku motýlů. 

– Valilo se na mě až moc známého nádobíčka. Napadlo mě, jestli bych poznal, kdyby ho tam vystavila moje milovaná žena. Musel jsem si přiznat, že ne. Můj vlastní chtíč se nějak zvrhnul. Zdálo se, že běsní na kontinentě, který jsem sám nenavštívil. Co mají jako ty zázračné kalifornské orgány co dělat se mnou? 

– No a pak? 

– A jednou se stalo, že ve Windows Media Player se zvuk spustil dřív než obraz. Byl slyšet pleskot přírazů a ženské vzdychání. A já na to, že bomba, to je Vanessa Blue, když přede. To byl pro mě poslední hřebíček do rakve. 

– A co péra? Člověk by si myslel, že se dají poznat rychleji než píči a vzdychání. Jsou přece v centru pozornosti. 

– O nich nedokážu nic říct. 

– Kecáš. Máš homofóbii. Samozřejmě že část z nich se pozná hned. Pták Petera Northa se nedá zapomenout, pokud ho člověk viděl, jak plive svoji porci, i kdyby z hocha neviděl nic jiného. 

– Překonals teda to utrpení? 

– Ne. 

– Serou vás v pornu ty obří péra? 

– Mě ne.

– No, teď to vypadá, že ty máš ptáka minimálně jako mexická mula střední velikosti.

– Dík. Hezky řečeno. 

– Já sám mám péro na průměrnou šukačku. 

– Já mám zase v klidu malého, ale prý hodně naroste. To říká žena. Já tomu věřím. 

– Já mám pořád malého, ale jednou se na něm objevily velké bradavice. 

– No do prdele. 

– Chlapi, necháme si taky nějaké tajemství, ne? Nemusíme být otevření úplně ve všem. 

– Nebuďte tak hrozně zaměření na velikost. Podle mě by mělo být víc takového porna, kde se objevují technické nedostatky. No, teď změknul. Už se neudrží vevnitř. Teď mi ruplo v zádech, a musím myslet na podělanou rekonstrukci sklepa. 

– Já jsem jednou viděl grupáč, ve kterém se chlápek s fakt malým pérem snažil dostat ženské mezi nohy. Ostatní borci stáli v řadě a leštili si pádla. Kočka ležela na zádech na stole a hrála si se žvýkačkou. Týpek nasměroval ten mikropenis velikosti solného zrnka do díry. Snažil se a snažil. Ale nezajel. To bylo něco hrozného. Jak jsem se za něj styděl! Ještě jsem se z toho nevzpamatoval. Bylo to horší než můj první pokus. 

– Proč by mělo šukání chlapy znervózňovat? Sex je fajn. Ale moje největší vášeň je drag racing. 

– Mělo by v tom být víc rozumu. 

– Mně hodně vadí to civění do kamery a olizování rtů a ty strojené řeči. 

– V drag racingu? 

– V pornu. Nesnáším to, jak furt myslí na něco jiného než na partnera. 

– Řekni po pravdě. Ty doma nikdy nemyslíš na nic jiného? 

– No, někdy na konci. Ale ne pokaždé. 

– Já tvrdím, že při orgasmu jsou všichni chlapi někde v jiné vesmírné červí díře, a ne ve své partnerce. A to samé platí o ženách. 

– Mně jen připadá smutné, že ti manekýni šukají s někým, koho nemilujou. Jsem staromódní. Citlivý. Vážím si citů. Proto se budu ženit. Práce pornoherce je podle mě plýtvání energie, která by se mohla věnovat lásce. 

– A která práce není? 

– Jen běž pod čepec, Sami, ale taky se posuň trochu na stranu. Tvoje citlivá prdel mě drtí. 

– Někdy ale narazíš na něco, co vypadá chvilku fakt skutečně. 

– To je pak super. 

– Na to budeš vzpomínat na stará kolena. 

– V hotelu v Tampere jsem viděl porno, ve kterém do domu, kde se šukalo, vletěl pták. To bylo to nejkouzelnější, co jsem tam viděl. 

– Jak se jmenuje ta jedna tmavá, obdařená žena? Kouří jako anděl. Plnými rty. Hned bych ji chytil a ohnul. 

– Pravda však je, že to má vliv na nás všechny. Odráží se to ve všem. Podívejte se na malé holky na třídních fotkách. Ten výraz už má polovina z nich v očích. 

– Nepřeháněj. Jsi hysterický. 

– Mě by jen zajímal ten rozhazovačný výraz ve tváři. Proč se tak musí pokaždé tvářit? 

– To je symbol plýtvání. Žijeme v tržní společnosti. Utrácet je třeba, aby byly peníze v oběhu a hromadily se. 

– Páru. 

– Dáme tomu pokouřit. 

– Slyšeli jste už, že by na pornu byla závislá žena? 

– Já jo. Bavil jsem se v lékárně s jednou slečnou z umělecké školy. Říkala, že ji porno ničí. Stráví prý u něj několik hodin denně, i když musí psát diplomku a všechno. Byla z toho úplně zničená. Měla zánět šlachové pochvy na pravé ruce. Na zápěstí jí narostla boule velikosti ptačího vajíčka. Mluvili jsme o její situaci dlouho. Bylo to zajímavé. 

– Udělali jste s tím utrpením něco? 

– Ožralí jsme u ní šukali na patrové posteli. I když jsme oba měli porno nastudované, nestálo to za řeč. 

– A co pak ti mladí fotbalisti, jsou ještě před tím vůbec ochránění? 

– Jsou. Nenič moji víru ve vše. 

– V tom věku to obvykle začíná. 

– A trvá až do hrobu. 

– Hoši, skončíme tuhle debatu. Jdem do vody. 

– Zrovna jsem zjistil, že nemám plavky. 

– Ty dneska nemá nikdo. 

– Toto je Parainen, Kalifornie.

Po sauně jsem přešel na tvrdší a splynul s nocí.

Panovalo podzimní šero a k moři nebylo vidět. Asi ve dvou chatkách se ještě svítilo, ale světla brzy zhasla. Dole na břehu seděl někdo sám ve žlutém světle baru.

Posadil jsem se s ručníkem kolem pasu do čela stolu, pod břízu, která utiskovala mé myšlenky, a naléval se střídavě Koskenkorvou a Meukowem VSOP. Cítil jsem, že začínám být paranoidní, což se mi obvykle u chlastu nestává. Tiše jsem čekal, až to odezní. 

Oblékl jsem se a cítil, že vrávorám. Ostatní se motali okolo grilu. Laaksonen usnul na lehátku s hebkými tvářemi, ze kterých se vytratily skvrny. S Huskym jsme jej odnesli dovnitř a přikryli.

Kolega připomínající feťáka stál v rohu chatky a stříkal podpalovač do hořících polen. Velké supící ohnivé koule osvětlovaly naše výrazy, a všechno by to vzbuzovalo dojem středověkého šlechtického sídla, kdyby feťák po každém fouknutí nekňoural jako unavené dítě. 

Zpoza rohu chaty vyběhl ze tmy muž v županu. Zastavil se před chatou.

– Hej! křičel. 

Podíval jsem se na něj a poznal v něm muže z němého páru, jen bez slunečních brýlí. Napadlo mě, že se naučil mluvit a přišel mi odpovědět na odpolední pozdrav.

Během chvilky toho řekl hodně. Vypouštěl slova třaslavým trpitelským hlasem. Lemy županu se mu chvěly rozrušením. Manželka trpí, on nemůže spát a v některých chatkách trpí rodiny s dětmi. Takový rámus se nesmí dělat uprostřed ostatních trpících, uprostřed trpící noci, a tak dále. Vysvětloval to příliš dlouho a důkladně, i když všichni dávno pochopili, jaká je příčina trápení. 

Vstal jsem a šel k němu. Měl jsem ztuhlá ústa, ale když jsem ho přerušil, vyslovoval jsem zřetelně. 

– Vrať se zpátky k ženě, malý dobrý muži. Odpočívej s ní a starej se o ni. Povídej si s ní. Pomiluj ji. Vypadá opravdu osaměle. 

Sami mě popadl za rameno, stáhl dozadu a hodil se mnou na lavičku. Udělal to neuvěřitelně rychle. 

– Jo. Omlouváme se. Rozumíme tomu. Ztišíme se. Nedošlo nám, kolik je hodin a že je to tady tak slyšet. 

– Co to je za zbraň? Na co ji máte? 

Muž ukázal směrem ke mně. Natáhl jsem ruku ke stolu. Sami mě za ni chytil a strčil mi ji do klína. 

– Je to jen kuličková pistole. Před chvilkou jsme zkoušeli přesnost a stříleli do prázdných plechovek. 

Napnul jsem ruku. Sami mě uchopil za pěst a zmáčkl. Kosti a klouby zapraskaly. Muže ten zvuk uspokojil a vrátil se do chaty trpět. Nalil jsem vodku a začal mluvit dál. Jako kdyby mě němý neněmý muž rozmluvil. Cítil jsem se výborně.

Rozjel jsem se a rozebíral příhodu, v jejíchž stopách jsem opravdu nechtěl zůstat. Přišla odněkud ze tmy a proletěla skrz má ústa jako záplava a rozesmála ostatní tak, že se smáli všemu, co v ní vířilo. Potom jsem ztratil zájem a řeč se zastavila. 

Od pláže přišel další muž s baterkou v ruce. Byl klidný a držel ruce v bok takovým způsobem, ze kterého by člověk hádal, že mu chaty, a možná i tmavé okolí, patří. 

– Hoši. Už dvě chaty si stěžovaly. Jestli se neumíte bavit v klidu, musíte odjet. Jinak zavolám policii. Tak to teď je. 

– Jasně. 

Ztišili jsme přehrávač a muž odešel. Dívali jsme se po sobě. Bylo brzo, noc byla ještě mladá, a tak jsme šli níž k pláži do baru. Husky nás chtěl pozvat.

Za barem stála blondýna, která Samiho zkasírovala a dala mu klíč. Měla dlouhou směnu a byla oblečená v přiléhavé červené mikině s kapucí. Husky donesl ke stolu piva v plastových kelímcích. Bylo nás šest, on, Sami, já, Tini, Timo a feťák. 

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, moře bylo tmavé a písčitý břeh pokračoval ještě daleko. Opřel jsem se o opěradlo židle, pozoroval pruhy na markýze nade mnou a poslouchal naše řeči a občas moře.

Dívka se posadila k vedlejšímu stolu a zapálila si. Bavili jsme se s ní. V našich hlasech bylo hned poznat, že se chceme předvést, zaměřili jsme se na dívku, a to z nás dělalo duté a předvídatelné muže, kteří se vyhýbají zmoudření až do poslední chvíle.

Timo se zvedl a vrátil se do chaty. Rozuměl jsem mu. Byl to ještě kluk a měl Sallu, jež vesele cupitala k autu. 

Dívka se vrátila za pult a poslouchala rádio. Husky šel za ní, dlouho se bavili, měl jsem strach, že ji sbalí. Pod markýzu přišel muž, který předtím vyhrožoval, že zavolá policii. Už nevyhrožoval. Vykouřil vedle našeho stolu cigaretu a ptal se, kdo jsme, odkud jsme a co tam děláme, přátelsky, jako bychom udělali něco správně. 

Slečna říkala, že zavírá, ještě nám však dala čas na poslední objednávku. Zeptali jsme se jí, jestli nepůjde s námi. Řekla, že nepřijde, ale stejně přišla, trochu později, a posadila se před chatku se sklenkou vína v ruce.

Dal jsem si pauzu od pití a bavil se s ní. Byla živá, houpala se na židli a hodně mluvila. CD-přehrávač potichu hrál.

Nevěděl jsem, co to Sami pouští. Znělo to jako postelové písně rádoby nevinných starých mládenců. Při jejich nahrávání se na drahém pianu zapalovaly svíčky z výprodeje, a když už hrály, člověka nezajímalo, o čem dívka sní, nýbrž si přál zjistit barvu jejího spodního prádla.