Kahudova konspirativní próza má 700 stran a nepopiratelné kvality. Autor měl ale i škrtat

Nová kniha osmačtyřicetiletého Václava Kahudy, vydaná po dlouhých třinácti letech od té předcházející, běžného čtenáře na první pohled odradí. Neatraktivní název Vítr, tma, přítomnost, nicneříkající černá obálka a ohromný rozsah přes 700 stran. A v podstatě je to tak správně.

Kahudova próza – označení román zde platí jen se značnou rezervou – je vyhrazena pro čtenáře mimořádně trpělivé, poučené a tolerantní. A samozřejmě pro příznivce konspiračních teorií.

Několik dílčích momentů prokazuje autorovy nepopiratelné literární kvality. Především Kahuda jako málokdo z českých autorů dokáže suverénně střídat polohu lyrizující, až poetickou (to když se dojímá nad krásami přírody, případně městské krajiny – ale zásadně bez lidské přítomnosti) s polohou šťavnatě sprosťáckou (u popisů onanií a souloží).

Jedna dlouhá erotická scéna je možná tou vůbec nejlepší, jaká byla v české literatuře napsána: provokuje a je plná vulgarit, ale zároveň má i výsostnou křehkost, je v ní prvek lásky i smyslného chtíče, vše okořeněno lehkou perverzí.