Pokus o velké album: U2 a jejich Zpěvy nevinnosti potřebují nechat uležet

Nejsilnější okamžik z nové desky irských U2, v úterý zdarma vydané přes službu iTunes, přichází v jejím prostředku. Píseň o své matce Iris, která zemřela, když mu bylo čtrnáct let, zpěvák Bono zničehonic protkne smrští obrazů: „Iris stojí v předsíni / Iris probouzejí mé noční můry / Iris se prochází na břehu / Říká, že ji přivedu do hrobu / Já jsem to nebyl.“ Poslední verš bodne hluboko. A v tichu, do něhož píseň odvane, se album nazvané Songs of Innocence láme.

Doposud znělo jako deska hudebně i textařsky bezbolestná, nostalgická, jako by ji U2 natočili na přelomu tisíciletí: tu přiznávající vliv punku zkraje osmdesátých let, tam rozmáchlá a velkolepá jako vše, co U2 dělali v dekádě následující. Na koncert punkerů The Ramones lezou čtyři mladí Irové bočním vchodem, bez lístků. Kytarista Edge venku potkává první lásku. Pak promenáda po pláži. „Každá vlna říká té další, že po ní přijde jiná,“ a po koncertě The Clash již Irové usínají „ve špatných postelích“, tak moc jsou zasaženi. U kamaráda odvedle se otevírají černé bible. A místo strašné tváře Boha náhle „slovo Boží tančí“.