Petr Šabach

Máslem dolů

2012, Paseka

Tohle si pamatuju přesně... Když to Muhammad Atta napral s Boeingem 767 do severní věže Světovýho obchodního centra, byli sme já a prezident Bush mladší začtený do pohádek. Já do Žabákovejch dobrodružství Kennetha Grahama, von do Velmi hladový žížaly Erica Carlea. Já ve svým krámku, kterýmu říkám antikvariát, von ve škole ve floridský Sarasotě, kde předčítal dětem.

Stojím a říkám si: „Fajn, žabák se bude Míšovi určitě moc líbit...“ a vtom se do krámu vřítí Evžen, můj přítel a domácí v jednom. Vletí ke mně jen v nějakým tričku a spodkách a huláká: „Ty vole – a je to tady! Válka!!!“ a já se jen krátce zasměju, protože vím, že Evžen má právě dneska svý šedesátý narozeniny, a v momentě, kdy se ho chystám zeptat, kde se stačil tak brzo zřídit, na mě zakřičí, ať nečumím a pustím si televizi, a to už si říkám, že tady asi něco nehraje, a du a pokouším se zprovoznit ten mrňavej tranzistorovej krám, co sem si jednou koupil ve vietnamský tržnici.

Evžen vedle mě poskakuje, třese se po celým těle a netrpělivě rve za anténku televizky s úhlopříčkou ne větší než deset centimetrů. Sedám na balík s knihama a s votevřenou hubou zírám, jak se v New Yorku kouří z nějakýho mrakodrapu, a Evžen se vedle mě chytá za hlavu a volá: „Ty vole! Tohle je válka! Normální válka! Napadli Ameriku...!“ Jenže já pořád nevím kdo. Rusové? A tak se otočím na Evžena a říkám: „Rusové?!“ a von, aniž by se na mě podíval, tak volá: „Hovno! Arabáci! Ty svině arabský začaly válku...!“

Teprve po nějakým čase sem schopnej vnímat hlas komentátora, kterej se snaží nám k těm vobrázkům, co na ně zíráme, něco říct. Cejtím, jak se mi rozklepaly kolena, protože mě jako první napadne, že sem měl jít odpoledne za Míšou a číst si s ním a že už k tomu možná ani nedojde, protože je válka. Zvoní telefon a volá mi dcera Julie, jestli už vím o tom, že Amerika byla napadená, a já se jí ptám, co Míša a jestli je v pořádku, a vona nechápe, proč by neměl bejt. Říkám jí, ať ho pozdravuje a že se u něj určitě zastavím, a pak zas zíráme s Evženem na tu televizi, kde furt a dokola opakujou ty strašidelný záběry.

„Myslíš, že to znamená fakt válku?!“ ptám se Evžena.

„To záleží na tom, jak odpovědí naši...“ pronese dutě a to, že použije slovo „naši“, je u něj normální, protože Evžen byl a je ten největší amerikanofil, s kterým byste se mohli v Čechách potkat. Sedíme tam spolu zdrceně u tý televize až do doby, než si uvědomím, že bych měl jít, a tak se s Evženem loučím a ptám se ho, jestli ta jeho oslava šedesátin bude nebo ne, když se stalo tohle, a von na to, že bude, že možná, že bude poslední, a já, když du pak za Míšou a celou cestu přemejšlím, kdo napsal báseň vo tom, že na kraji lesa viděl dvě růže stát, a že pojď a půjdem si je utrhat, možná, že sou to poslední, ale nejsem si jistej ani tím, jestli si to pamatuju dobře, a jak se znám, tak spíš ne. No a s tímhle v hlavě kráčím na tramvaj a jedu za Míšou, s kterým si budeme až do večera číst Žabákova dobrodružství.

Večer se scházíme kolem osmý. Teda já přicházím až kolem osmý, ostatní tady už sou. Televize nad výčepem omílá furt dokola ty záběry, co sme pozorovali s Evženem odpoledne, to, jak ty Boeingy narážej do obou věží, a je to děsivý, ale nikdo z nás z toho není schopnej spustit oči. Sedám si k ostatním a blahopřeju Evženovi, ale spíš jen tak, že kejvnu hlavou a předám mu dárek, což je první vydání Eisenhowerovy Invaze do Evropy. Připadá mi to teď dost nevhodný, dávat mu něco podobnýho v situaci, v jaký sme se ocitli, ale já to pro něj měl v krámě připravený už tejden, a to sem nemoh vědět, jak se věci kolem nás vyvrběj.